PAŘÍCÍ ISLANĎANÉ
Den třicátého, sobota. Odjezd byl stanoven na půl devátou a snídaně na půl osmou. Toto se stalo pravidlem až do konce pobytu na Islandu.
Na snídani jsme poznali, že někteří naši spolucestující jsou opravdu typickými Čechy. Toto podezření v nás přebývalo už od předchozího dne, kdy se nebyli schopni a ochotni rozdělit ze čtveřic (dva manželské páry) do dvoulůžkových pokojů, protože čtyřlůžkové již byly rozebrané. Naše trojice pouze mohla čekat, kdo na nás zbyde.
Snídaně probíhala taktéž v ryze českém duchu nenažraných kobylek. Raději již před půl osmou nedočkavě stepovali hladoví jedinci před budovou a ihned jak se dostali k jídlu, vrhli se na něj a urvali si toho hned asi pro deset lidí, aby jim to náhodou někdo nevzal. Takže islandští hostitelé nezvyklí na větší počet strávníků najednou, doplňovali sýry, salámy, pečivo, talíře, horkou vodu a další pomalu. Samozřejmě, že naši kolegové vše co si nabrali, nesnědli a nechali to na talířích... ne všichni, abych někomu nekřivdila...
Ráno ještě trochu pršelo, ale když jsme šli na snídani, vypadala obloha trochu pozitivněji, ve smyslu, že nepršelo. Docelo nás překvapilo, když jsme v okolí nespatřili tu známou rovinu ze včerejšího dne, ale hory, přesněji sopky, či sopku, která se stala minulý rok tak slavnou, Eyjafjallajökull; má na sobě sníh.
