Den třicátého, sobota. Odjezd byl stanoven na půl devátou a snídaně na půl osmou. Toto se stalo pravidlem až do konce pobytu na Islandu.
Na snídani jsme poznali, že někteří naši spolucestující jsou opravdu typickými Čechy. Toto podezření v nás přebývalo už od předchozího dne, kdy se nebyli schopni a ochotni rozdělit ze čtveřic (dva manželské páry) do dvoulůžkových pokojů, protože čtyřlůžkové již byly rozebrané. Naše trojice pouze mohla čekat, kdo na nás zbyde.
Snídaně probíhala taktéž v ryze českém duchu nenažraných kobylek. Raději již před půl osmou nedočkavě stepovali hladoví jedinci před budovou a ihned jak se dostali k jídlu, vrhli se na něj a urvali si toho hned asi pro deset lidí, aby jim to náhodou někdo nevzal. Takže islandští hostitelé nezvyklí na větší počet strávníků najednou, doplňovali sýry, salámy, pečivo, talíře, horkou vodu a další pomalu. Samozřejmě, že naši kolegové vše co si nabrali, nesnědli a nechali to na talířích... ne všichni, abych někomu nekřivdila...
Snídaně probíhala taktéž v ryze českém duchu nenažraných kobylek. Raději již před půl osmou nedočkavě stepovali hladoví jedinci před budovou a ihned jak se dostali k jídlu, vrhli se na něj a urvali si toho hned asi pro deset lidí, aby jim to náhodou někdo nevzal. Takže islandští hostitelé nezvyklí na větší počet strávníků najednou, doplňovali sýry, salámy, pečivo, talíře, horkou vodu a další pomalu. Samozřejmě, že naši kolegové vše co si nabrali, nesnědli a nechali to na talířích... ne všichni, abych někomu nekřivdila...
Ráno ještě trochu pršelo, ale když jsme šli na snídani, vypadala obloha trochu pozitivněji, ve smyslu, že nepršelo. Docelo nás překvapilo, když jsme v okolí nespatřili tu známou rovinu ze včerejšího dne, ale hory, přesněji sopky, či sopku, která se stala minulý rok tak slavnou, Eyjafjallajökull; má na sobě sníh.
Dnes byl na programu výlet na souostroví Vestmannaeyjar, neboli Vestmannské ostrovy, ostrovy Západních lidí. Tyto ostrovy patří k nejmladším na světě. Vznikly sopečnou činností. Nejmladší z nich Surtsey se vynořil nad hladinu v roce 1963 a je zapsán od roku 2008 na Seznamu světového dědictví UNESCO.
My jsme se vydali na největší z ostrovů Heimaey s městem se stejným názvem. Trajektem trvala cesta půl hodiny, od 10.00 do 10.30.
Průvodce nás ještě před odjezdem z farmy docela překvapil, když se zeptal: "Doufám, že máte lístky na trajekt?" Všichni si mysleli, že si dělá srandu, nic takového totiž den předtím neříkal. Aspoň, že to oznámil, než jsme odjeli z ubytování.
Zkrátka jsme se přeplavili na ostrov a s námi hromada lidí. Na ostrově se totiž konal již od pátku nějaký festival a snad všechna mládež a další Islanďané, jeli na ostrov pařit. Na ubytování se nám prý jedna holčina smála, že jsme ještě tolik opilých Islanďanů v životě neviděli. Mají totiž prohibici. Ne, že by nemohli pít, to můžou, ale alkohol (krom piva 2%) mají k dostání pouze ve speciálních obchodech Vinbúd a je dosti drahý.
Na lodi byl dokonce nějaký místní mužský pěvecký sbor, a když jsme připlouvali k přístavu zpívali, hezky.
Z přístavu jsme se vydali kolem pobřeží po lávovém poli k sopce Eldfell, která se na ostrově "objevila" v roce 1973 a všichni místní se museli evakuovat. Tam, kde byla pláž a moře se jim najednou objevil 221m vysoký kopec a celkově tak přibyla asi třetina rozlohy ostrova. Není divu, že to pohřbilo docela dost domů. O život přišli pouze dva místní feťáci, kteří využili zmatku a vloupali se do lékárny a ta na ně spadla.
Vyšplhali jsme mlhou na vrchol této aktivní sopky. Mohli jsme si ohřát svačinu, na docela dost místech vycházelo z vnitřku teplo. Zima nám nebyla. Měli jsme štěstí, nejen, že nepršelo, ale mlha na vrcholu se při sestupu odfoukla a vykouklo na nás moře a zanedlouho i celý zbytek ostrova.
Sešli jsme z kopce dolů a prošli si místní Popeje. Láva se ze sopky Eldfell, na které jsme byli, valila směrem k městečku a "slupla mnoho domů", podařilo se ji však zastavit pomocí slané vody. Jedna z krajních ulic městečka má na jedné straně domy a na druhé lávu. Některé domy mají přímo za okny tuto zastavenou lávu, měli štěstí, jiní bohužel ne.
Přes městečko jsme přešli k útesům, které jsou vidět na fotce z vrcholu Eldfell. Nesou zajímavý název Há a Háhá.
V městečku byl nezvykle na Island bordel. Všude se povalovaly plechovky od piva a mezi nimi brouzdala místní mládež s dalšími v rukách. Byla docela sranda vidět, jak stojí frontu u jednoho Vinbúdu, který tam mají, jako slepice před kurníkem XD. Ke golfovému hřišti, kde se akce konala, 1 km daleko, je svážely nákladní auta Tuborgu, výrobce piva.
Na ostrově mají dohromady asi 5 km silnic, to však obyvatelům nebrání, aby u každého domu bylo alespoň jedno auto a tyto auta a popřípadě i motorky hojně brázdí ulice.
Vyšplhali jsme se na již zmíněné útesy, kromě krásných výhledů jsme narazili i na typické islandské ptáky, papuchálky. Městečko a celý ostrov nám doslova ležel u nohou.
Nakonec jsme se prošli po obci, zašli ke kostelu a k ještě nevykopaným domům a asi půl hodiny před odjezdem z ostrova začalo pršet. Trajekt nám jel v 17.30. Už na pevnině, ještě před návratem na ubytování jsme se zastavili u vodopádu Seljalandfoss vysokého 60m.
Večer samozřejmě stále pršelo...My jsme se vydali na největší z ostrovů Heimaey s městem se stejným názvem. Trajektem trvala cesta půl hodiny, od 10.00 do 10.30.
Průvodce nás ještě před odjezdem z farmy docela překvapil, když se zeptal: "Doufám, že máte lístky na trajekt?" Všichni si mysleli, že si dělá srandu, nic takového totiž den předtím neříkal. Aspoň, že to oznámil, než jsme odjeli z ubytování.
Zkrátka jsme se přeplavili na ostrov a s námi hromada lidí. Na ostrově se totiž konal již od pátku nějaký festival a snad všechna mládež a další Islanďané, jeli na ostrov pařit. Na ubytování se nám prý jedna holčina smála, že jsme ještě tolik opilých Islanďanů v životě neviděli. Mají totiž prohibici. Ne, že by nemohli pít, to můžou, ale alkohol (krom piva 2%) mají k dostání pouze ve speciálních obchodech Vinbúd a je dosti drahý.
Na lodi byl dokonce nějaký místní mužský pěvecký sbor, a když jsme připlouvali k přístavu zpívali, hezky.
V městečku byl nezvykle na Island bordel. Všude se povalovaly plechovky od piva a mezi nimi brouzdala místní mládež s dalšími v rukách. Byla docela sranda vidět, jak stojí frontu u jednoho Vinbúdu, který tam mají, jako slepice před kurníkem XD. Ke golfovému hřišti, kde se akce konala, 1 km daleko, je svážely nákladní auta Tuborgu, výrobce piva.
Na ostrově mají dohromady asi 5 km silnic, to však obyvatelům nebrání, aby u každého domu bylo alespoň jedno auto a tyto auta a popřípadě i motorky hojně brázdí ulice.
Vyšplhali jsme se na již zmíněné útesy, kromě krásných výhledů jsme narazili i na typické islandské ptáky, papuchálky. Městečko a celý ostrov nám doslova ležel u nohou.
pokračování příště...
<<
Žádné komentáře:
Okomentovat