Jak to tak vypadá asi budu muset napsat aspoň milion dílů, než se konečně dostatečně vymáčknu a budu s tim spokojená. XD Včera jsem si naivně myslela, že popíšu aspoň dva dny, ale to se fakt nedalo. Je to na dlouho :D
Včera odpoledne jsem se konečně dozvěděla, že mám od pondělí brigádu, chňa chňa. Po dvou měsících volna docela úspěch. :)
SANDUR A VÍTR
Dne jednatřicátého, neděle. Snídaně byla tentokrát už v sedm a odjezd v osm, protože nás čekal dlouhý přejezd, asi 300km. Z dvoudenního ubytování na farmě Smárathún nedaleko městečka Hvolsvöllur jsme odjeli po stejné cestě jako předchozího dne, na jih k pobřeží Atlantiku. Viditelnost byla lepší, a tak jsme už z dálky viděli Vestmannské ostrovy, na kterých jsme byli den předtím. Minuli jsme i vodopád Seljalandsfoss a pokračovali po pobřeží na východ. Nalevo jsme měli úpatí hor a napravo rovinu, písečnou naplaveninu z moře, projížděli jsme sandurem.
První zastávkou se stal jak jinak - vodopád, opět 60-ti metrový, Skógafoss.
A začalo znovu pršet. Při návštěvě nejjižnějšího bodu ostrova nejen, že krásně lilo ale dokonce i příšerně foukalo, a to tak, že těch 70m od autobusu k takové vyhlídce jsme měli velké problémy ujít. Nejjižnějším bodem Islandu je skalní brána Dyrhólaey, někdy se na ní prý i chodí. Když dole nefouká, na ní ano, nešli jsme tam. Nárazy větru nám hezky cloumaly s autobusem.
Nedaleko skalní brány se nachází černá pláž. Vichřice nepřestala, ale pršet na chvíli i jo. Pochopila jsem tady, proč běhají v Narutovi tak postiženě, prostě fouká vítr. XD Bylo to vtipný, člověk se mohl krásně předklonit a nespadl, vítr ho držel.
Ale jinak tam bylo příjemně. XD
Asi sto kilometrů jsme jeli po lávovém poli sopky Laki, která vybuchla někdy v 18. století. Rozsah erupce, pro představu, je hezky popsán na wiki. Kolem nebylo nic, jenom láva. V tomto prostoru nevybuchla pouze sopka Laki. V roce 1996 si trochu soptla sopka Grímsvötn pod největším evropským ledovcem Vatnajökull. Roztál led, vytvořila se v ledu vodní kapsa, po pár dnech se protrhla a přes údolí do moře šlo najednou několik Amazonek s bloky ledu velkými jako domy. Trvalo to pár dní. Něco podobného, ale podstatně menšího se stalo i letos, vzalo to část silnice. Kvůli chybějící části se musel objíždět celý ostrov asi 1600km, taková malá zajížďka. Jiná silnice totiž v tomto úseku není.
Záplavy jsou tady docela běžné, čas od času. Za pár dní je ale už silnice opravená, to by se u nás stát nemohlo. XD
trošičku ohnutá část mostu po povodni 1996
Pod ledovcem Vatnajökull se nachází jeden z národních parků Skaftafell, prošli jsme se tady k vodopádu Svartifoss. Cestou začalo pršet, i když bylo vidět část modrého nebe, ale to ne a ne přijít. Pršet přestalo samozřejmě, až když jsme se skoro vrátili k busu.
Jako závěrečný bod dne byla na řadě ledovcová laguna Jökulsárlón, nacházející se taktéž pod již zmíněným ledovcem. Taková pravá letní atrakce 31. července. Projeli jsme se po laguně obojživelníkem a byli tak zmrzlí, že nám trvalo do večera než jsme dostatečně rozmrzli. Dostali jsme ochutnat i místní led, kvalitka 2000 let stará.
Z informační tabule u silnice jsme se dozvěděli, že vítr vane chvílema i 37m/s, což je něco přes 130km/h, to je docela dost.
Ubytování jsme měli v městečku Höfn na pobřeží, stále pršelo, večer jsme se tudíž nikam nešli projít.
Průvodce nám říkal asi první den takový jeden vtípek, nebo spíš radu. Když se ztratíte na Islandu v lese, tak máte vstát a pořádně se rozhlédnout. Na ostrově totiž od dob prvních obyvatel, kteří tady veškeré lesy vykácely, žádné lesy nejsou. Stromy tu a tam rostou, ale nedosahují závratných výšek.
Dne prvního, pondělí. Pokračovali jsme dál po pobřeží na východ. Vítr se už docela uklidnil, chvílema byly nárazy jenom 22m/s. Místy pršelo, lilo.
Skokem jsme navštívili rybářské městečko Djúpivogur, které v minulosti dostalo od Dánů jako první povolení k rybaření na vlastní triko. Harpuny na velryby měli z lodí sundané, asi aby nepobuřovaly.
Po pár km jsme odbočili doleva, do vnitrozemí, na šotolinovou cestu, autobus podle toho pak vypadal. Ušetřilo se tím cca 6O km.
Došourali jsme se k jezeru Lögurinn, kde prý žije ségra Lochnesky, ale je tak plachá, že ji nikdy nikdo ještě neviděl, jak jinak. Jezero je dlouhé a úzké, a na jeho břehu roste asi jediný pořádný les na Islandu. Dostali jsme chvíli k bloudění. Dospěli jsme k názoru, že typickou lesní plodinou je tu rybíz.
Sice nám nepršelo, ale byla zima, mírně pod 10°. Opustili jsme les a předtím než jsme se přesunuli do civilizace, do městečka Egilsstadir, kde jsme se na břehu jezera ubytovali a na dvě hodiny se naložili do vod místního bazénu, jsme se vyškrábali k vodopádu Hengifoss.
Večer jsme z tepla ubytovacího zařízení pozorovali jezero, zda nevyleze ukrytá příšera. Je opravdu velmi plachá, ani se neukázala.
BLOUDÍME V MLZE
Dne druhého, úterý. Snídaně byla tentokrát, ne v místě ubytování, ale asi o kilometr dál v golfovém klubu. Golfová hřiště to je na islandu novodobý trent, v podstatě v každé i malé osadě alespoň jedno mají.
Vytoužená změna počasí k lepšímu stále nepřicházela. Po odjezdu z místa přenocování byl náš autobus pohlcen mlhou. Na počátku cesty vnitrozemím, vysočinou Möðrudalsöræfi, jsme se zastavili u dalšího menšího vodopádu. V neobydlené depresivní krajině se najednou zjevil zajímavý most přes řeku. Řeka nesla jméno Jökulsá. Most jsme pouze vyfotili a pokračovali v cestě dál. Na této řece, nořící se do kaňonu Jökulsárgljúfur, se nalézá nejmohutnější evropský vodopád Dettifoss.
Pod vodopádem se nachází ještě jeden a nad ním je celá soustava vodopádů ve tvaru podkovy. Všechny -pády v okolí jsme dostatečně prozkoumali. Severním směrem odtud leží zajímavý přírodní útvar, obří otisk koňské nohy, ta prý patří osminohému koni boha Odina. Oblast se jmenuje Ásbyrgi.
Přes nejsevernější místo našeho putování, asi 30-40km vzdálené od polárního kruhu, na poloostrově Tjörnes, jsme doputovali do městečka Húsavík, které se nám stalo útočištěm po dva dny. Na sever od nás už nebylo nic jiného než voda Severního ledového oceánu a severní pól. Ubytováni v místním penzionku Sigtún, jsme se mohli kochat pohledem na záliv. Bohužel nebylo ideální počasí.
Tento den, stejně jako ty předchozí, jsme se úspěšně vyhýbali lepšímu počasí. Už jsme se nemuseli ani koukat na mapu, abychom věděli, kterým směrem pojedem. Přece tam, kde je nejtmavší a nejodpornější obloha.
Večer jsme se šli ještě projít. Slunce stejně zapadalo až v 11 a dostatečné světlo bylo i po půlnoci.
"Bude zítra konečně líp?"
pokračování příště...
Jsem mrtvá, to mi zas dalo zabrat, už z toho ani nevidim XD
Žádné komentáře:
Okomentovat