Po pobytu v nemocnici jsme se ocitli konečně poprvé s prďolou doma.
Přišlo mi, že těch pět dní trvalo asi 200 let a chvíle, kdy jsme trošku hekticky odjížděli do porodnice, byla snad v jiném životě.
Všechno se změnilo. Já jsem se změnila, už jsem to nebyla jenom já, jako celý život ale my. Už v porodnice jsem začala chápat, proč matky mluví v množném čísle. Krmíme se, čůráme, kakáme, apod. Začala jsem mluvit stejně. Ono když jste s tím malým uzlíkem 24 hodin denně a pořád ho opečováváte, krmíte, přebalujete, tak jste vlastně pořád jeden. Ten uzlík bez vás v podstatě nic neudělá, teda bobek jo, ale to je tak všechno :D