Pobyt na Motole

Jak to tedy pokračovalo dál? No, jak jsem už zmiňovala na konci minulého příspěvku. Někdy po druhé hodině ranní se konal přesun na oddělení šestinedělí...

ÚTERÝ
Přivezli mě na pokoj číslo 2, kde už někdo spokojeně spal, nebo to tak aspoň působilo. Já byla celá roztřesená a pomotávala se mi hlava. Sestřička se do mě hned pustila a vysvětlovala, jak bych se měla teď často mejt a měnit vložku a že si mam vybrat na další dny jídlo a tak, předala mi ještě i nějaký infopapíry a změřila tlak. Na toto skóre ale prohlásila, že mě chvíli nechá a pak ho změří znova, moc se jí nelíbil, já se ani nedivim. Taky mi přinesla čaj na pití, kterej jsem měla ve velkym začít pít, abych se zavodnila kvůli kojení a nějaký piškoty. Ty jsem jedla postupně další asi dva dny :D ... Na chvíli jsem si dáchla a ani si pomalu nevšimla, že se sestra potichoučku vrátila, aby mi změřila ten tlak. Už byl prej v pořádku. Do rána jsem naspala tak nějak asi hodinu a půl, víc to nešlo, byla jsem celá rozhozená.

O půl šestý přivezli mě a spolubydlící, která měla tak velkej pupek, že jsem si myslela, že ještě neporodila, prťata a dali nějaký základní poučky, že je nemáme nechávat na pokoji samotný, že se máme na jídlo střídat a nebo je máme přivézt, kdyby je tu nikdo nehlídal. A starejte se... měly jsme přikládat každý 2-3 hodiny, aby se co nejdřív spustilo mlíko, měli jsme hodně pít a tak.

Mezi 7.-9. hodinou bylo na oddělení dost rušno, napřed po sedmý přišla vizita přes nás, aby zkontrolovali poranění a tak a pak někdy k devátý chodili z dětskýho. Měli jsme za úkol prďoly svlíknout do plíny a počkat na vizitu. Doktoři je prohlídli, dali nahý na váhu, řekli nějaký info, co chtěj ještě dělat za vyšetření s nima a tak a šli o dům dál. Mezi tím tam lítolo x uklizeček, který vynášely všemožné koše na prádlo a různý biologický odpad a vytíraly, moc se s tim nesr*li a dělali docela randál, na to, že tam spali malí dětičky.

Docela mě taky překvapil signál, kterým se oznamovalo jídlo. Takovej hlasitej táhlej píp, že jsem si myslela, že je to nějakej varovnej signál, že je problém, buď od monitoru dechu nebo něčeho jinýho. Prťata to naštěstí nevzbudilo, což mě teda až překvapilo. Vždycky se ozval ten signál a pak tichý hlas: Milé maminky pojďte na snídani, nebo něco v tom smyslu, už přesně nevim.

Snídaně byla asi ve čtvrt na osm, oběd ve dvanáct a večeře kolem pátý, nic víc. Je pravda že toho bylo docela dost, takže se dalo něco schovat na pozdějc, třeba oblíbený banán, jablko, nebo závin.

S jídlem pro kojící matky, kterých byla valná většina místního obyvatelstva, se moc v kuchyni nepatlali, udělali nám klidně česnešku, kuře na kari a taky jsme dostávali čerstvé rohlíky, teda byly křupavý, ne gumový jako jim teď, pro jistotu... tak možná i díky tomu byli prťata kolikrát divoký kvůli větrům a nebo to měli spíš kvůli tomu, že jsme ještě s nimi úplně neuměly zacházet.

Hned v úterý, první den, kolem oběda se mi odstěhovala spolubydlící, ta s tim pupkem, měla obříka, 4,2 kg těžkýho Huga, bylo to vtipný i s tim příjmením, ale to tu neuvedu. Přestěhovala se na nadstandart za 2200,-/noc no ty volku... to bych fakt nechtěla dávat, při představě že bych dala za těch 5 dní, co jsem tam byla 11 000,-, je mi lehce mdlo. Bylo vtipné, že my jsme prďolovi řikali pracovně Hugo :D

Od dvou do sedmi byly návštěvy s tim, že to mají být zároveň max dvě osoby a ne děti do 10 ti let. Později mi došlo, proč tohle maj v řádu, nejspíš aby mohli bojovat proti cikánským klanům. Každý den tam snad byli a za dveřma na oddělení byla hromada mrňavejch dětí, to je tyjo radost mít někoho takovýho na pokoji. Naštěstí jsem já měla štěstí, sakra velký nejlepší štěstí ale o tom za chvíli.

Kolem třetí dorazil manžel na návštěvu a to jsme měli pokoj ještě jenom pro sebe. Odešel někdy před večeří. Já jsem si kvůli večeři odvezla prďolku k sestrám, abych se mohla jít najíst a taky umejt. Když jsem se vrátila ze sprchy byla na pokoji pani s chlapem a sestra, která jim dávala taky info, to co jsem dostala v noci a vybírali si jídlo na další dny.

Později jsem se s touhle novou spolubydlou krásně zžila a z několikadenního vykání se stalo samozřejmé tykání a vzájemné hlídání a pomoc s dětmi. Hrozně jsme si rozumněly, pořád si notovaly, že na tohle a tamto máme úplně stejnej názor a kolikrát se podržely, když byla krize. Nemohla jsem si přát lepší spolubydlící. Taky jsme my "blbky" často místo volna na spánek, kdy jsme neměly děti, prostě kecaly... ale bylo to moc fajnové :) Nakonec jsme si taky vyměnily čísla, abychom mohly dál býti v kontaktu.

První noc mi prďolu nechali. Bylo to hodně těžký, prďola hodně brečel asi od půl jedenáctý až do půl druhý jsem se s ním patlala a snažila se ho ukonejšit, měl prdy, kroutil se jak vejvrtka. V půl druhý jsem jela k sestrám, ty mi ho trošku poklepaly aby si odkrkl a vrátily. Cestou po chodbě se uklidnil a dokonce o chvíli pozdějc na pokoji vytuhl, i když už dýl nejedl. Nechtěla jsem ho krmit, když konečně spal. Řikala jsem si, že kdyby nechtěl už spát, tak ho nakrmim a odvezu jim ho tam, abych se mohla vyspat. Ale usnul a já taky asi na 3 hoďky.

STŘEDA

Další den byl podobný, jen o návštěvách za mnou dorazilo víc lidí. Krom manžela i jeho ségra a moje dvě kamarádky, jedna navíc čekající v červnu dvojčata. Bála jsem se, jak se na pokoji poskládaj. Samo, že se tam sešli všichni naráz. Ale nikdo žádné připomínky neměl, spolubydle to vůbec nevadilo, a to jsem se jí ptala několikrát, že stačí říct a pošlu je už pryč, ale pohoda :) Tohle byla výhoda toho, že jsem nebyla v Hořovicích, ale v Praze. V Praze se za mnou prostě může někdo jednoduše zastavit a i manžel to má mnohem blíž z práce :)

Večer jsem si všimla, že Toník nějak rychle dejchá a občas funí. Doktoři ho častějc chodili během ne kontrolovat, kvůli tomu mýmu pozitivnímu nálezu na strektokoka a nedostatečným antibiotikám, co mi dali při porodu. Chtělo to prostě víc času, aby zabraly, ale ten nebyl. Tak ho chodili poslouchat, jestli nemá problém s dýcháním - může z toho totiž být zápal plic a nebo dokonce zápal mozkových blan, když se to dítko opravdu nakazí. Měla jsem strach, zašla pro sestru, že se mi to nelíbí, ona přišla, poslechla si ho, uznala, že opravdu pofunívá a že si ho vemou radši na noc k sobě na pozorování a že na něj koukne doktor. Já byla najednou vykulená a měla jsem strach a tak, co se bude dít. Psala jsem i manželovi a ten byl taky vykulenej a bál se co se to děje... Naštěstí hned pochvíli za mnou přišel mladej doktor, jakej taky jinej :D ... že si ho nechaj teda na pozorování přes noc, ale že to dýchání má jenom občas. Než se prý umyl, že to malýho přešlo, ale předtím to slyšel a měl i pocit, že dýchá nepravidelně. Později mi řekli, že udělaj už teď v noci odběry z patičky na vrozený vady a taky k tomu přidaj test na zánět. Já jsem za ním došla několikrát na kojení, naposled o půlnoci, měl pro sebe jeden z inkubátorů. Celkem tam měli asi 5 dětí přes noc. Uklidnila jsem se a manžel taky.

Spolubydla taky neměla prcka přes noc, protože dostal žloutenku a vzali ho na noc na opalovačku, aby vybledl. Místo zalehnutí brzo jsme kecaly, zkrátka děsný ženský :D Takže jsem spala zas nějaký 3 hodiny.

ČTVRTEK

O půl šesté přivezli spolubydle Filípka a mně Toníka až po vizitě, zašla jsem ho jenom dozadu napucnout.

Den proběhl nějak klasicky, střídání na jídlo, vizity a odpoledne až k večeru návštěvy.  Prďolu si vzali na utz srdíčka a hlavy, jak byl tahanej tim zvonem. Zjistili, že má trochu šelest na srdíčku, že se mu ještě neuzavřela nějaká chlopeň, kterou maj prťata v břichu otevřenou, ale po narození se zacelý většinou, i když se stává že u někoho zůstane i do dospělosti pootevřená. Prej to způsobilo pravděpodobně to funění.

I na tuhle noc jsem prďolku neměla, ještě si ho nechali, takže jsem ho chodila krmit, nebo mi ho možná i někdy přivezli... už nevim. Vím, že měli tentokrát totálně narváno v sesterně. Starali se snad o 15 prcků přes noc a Toník privilegium inkubátoru už neměl.

Zase jsem nějak spala, ale byla nějaká rozhozená, jak jsem furt čekala, že ho přivezou a slyšela pořád z pokojů kolem řev. Pořád jsem se budila a spánek zkrátka nic moc, jen pár hodin zas ale navíc i přerušovaně.

PÁTEK

Původně mi řikali, že nás v pátek pustí, manžel se už připravil a byl v práci nastartovanej, že zdrhne a přijede, propouští totiž mezi 11-12. Ale nepustili nás, dětský doktor na vizitě prohlásil, že ještě dost nepřibral a že ho ještě nepustí. Divila jsem se, protože podle zápisků, kdy jsem ho pravidělně před a po krmení vážila, aby bylo vidět kolik přibírá, začal přibírat. Tak jsem byla smutná, těšila jsem se už domu, i když jsem měla samozřejmě obavy, jak to zvládnem. Ale aspoň mi doktor řekl, že už šelest na srdíčku neslyší, aspoň něco :)

O návštěvách opět manžel dorazil. Plánovali jsme druhý den, co a jak zorganizovat, protože jsem už věřila, že nás opravdu pustí a navíc měli přijet moji rodiče.

Na noc jsem pupíka měla u sebe, Filípek byl opět na opalovačce, žloutenka se mu vrátila.

Bylo to příšerný. Pořád jenom řval a řval, kroutil se a jenom jsme spolu bojovali. Když už jakoby zabíral ke spánku, tak se po chvíli probral a zas řval, pomalu jsem si nemohla dojít ani na záchod ani cokoli jinýho. Jediný co zabíralo bylo mu zacpat pusu prsem. Jenomže mi nedošlo, že jsem mu tim akorát přitížila, čim víc si cpal pupek, tim víc ho bolel, protože byl přežranej... hrozný. Vůbec mi nedošlo, že jsem ho mohla zbalit, odvézt na sesternu a jít se prostě vyspat. Myslela jsem si, že by mě poslali do háje, protože tam měli tolik děcek na noc... prostě jsem trpěla celou noc, jestli jsem spala asi 45 minut? A to jenom díky mé úžasné spolubydlící, která akorát čekala až jí přivezou prďolu na krmení a řekla mi ať jí Toníka pučim a jdu si prostě na chvíli dáchnout. Na chvilenku jsem zabrala, ale 45 minut spánku na den je hroooozně málo. Navíc když jsem předchozí dny taky spala na houby. Za celej pobyt v nemocnici jsem spala tolik, co normálně jednu noc, asi 8 hodin, co jsem počítala.

SOBOTA

O páté ráno mě přepadla hrozná krize, prďola spal už od čtyř, ale já nemohla zabrat, byla jsem přetažená a totálně zničená. Doplazila jsem se po chodbě pro čaj a zhroutila se na postel. Měla jsem docela i hlad, prostě totál bez energie. Poloseděla jsem na posteli, bylo mi totálně blbě a skoro jsem se až klepala, psychicky a fyzicky v prdeli. Ještě jsem měla strach jestli mě v tomhle stavu vůbec pustí. Představa prodloužení pobytu v nemocnici mi přišla už úděsná.

O půl šestý dorazila sestra s Filípkem, aby se nakrmil a ptala se proč nespim. Tak jsem jí to řekla, že jsem úplně utahaná, odrovnaná a v háji a tak. Ona se mě ptala, proč jsem jim teda mrňouse nepřivezla a nevyspala se, mohla jsem si říct i o prášek na spaní... no prostě mě to vůbec nenapadlo, ani že dávaj prášky na spaní... prostě blbka, celou noc jsem se trápila s prďolou zbytečně.

Totálně spícího Toníka mi teda sestra odvezla, ať si zkusim odpočinout. Nešlo to. Dala jsem si aspoň kousek závinu, co nám dali krom jiného k večeři a trošku jsem získala aspoň krapet energie. Zkusila jsem spát, ale vůbec to nešlo. Sesypala jsem se, zaútočila na mě úzkost a strach, co bude, že se to nezlepší, že mi bude zas blbě, jak před 4 lety prostě fakt psychárna...

Pomohla mi má úžasná a nejlepšejší spolubydla, povídala si se mnou, vyslechla si mě a všechny moje úzkosti, co mě v tu chvíli trápili, já prosmrkala hromádku kapesníků a šla nakonec do sprchy, kde jsem se trochu uvolnila. Stejně nemělo cenu se snažit spát, když to očividně nešlo. Krásně jsem se pohodově vvysprchovala, když jsem nemusela chvátat kvůli malýmu.

Spolubydla navíc přišla s nápadem, že si uděláme pořádnou snídani, když bude nejspíš naše společná poslední. Nemuseli jsme se střídat u dětí jako vždycky a hekticky jíst v jídelně. Přes zákaz jídla na pokoji jsme díky hodný sestřičce u výdeje jídlo na pokoj přeci jenom propašovaly a užily si krásnou snídani při východu slunce, které svítilo skrz okno do našeho pokoje v pátém patře nemocnice. Bylo to krásný a pohodový a já se pomalu dávala psychicky do pořádku. Jídlo mi dodalo energii a taky jsem viděla světlo na konci tunelu v podobě odchodu z nemocnice a pomoci manžela. Už na prďolu nebudu sama.

Pokračování příště ... :)