Totální převrat života, aneb návštěva porodnice

Je tomu už docela dlouho, co jsem vypustila do světa internetu nějaký výlev. Nějak nebyla inspirace a tak, prostě jsem dokončila školu, nastoupilo se do práce a den za dnem ubíhal v nějakém stále stejném duchu.

Ale teď je to prostě jiný, jsem plná dojmů a pojmů a začínám se učit fungovat úplně jinak než doposavaď.

Chtěla bych tady sepsat recenzi začátku nového života, otevřeně napsat zážitky z porodu a následně z pobytu v nemocnici. Bude to asi na dlouho možná na víc pokračování. Mám toho teď tolik co psát, mega moc, takže směle do toho. Pro někoho by to ale mohlo být až moc bloody show tak si rozmyslete, jestli to fakt chcete číst :D

Takže, milé děti, klidně se posaďte a poslouchejte, uslyšíte příběh, který je velkolepý :) ...

Bylo nebylo ... no, prostě to začalo na jaře 2015, když jsem se seznámila s jednim chalanem přes inzerát, dali jsme se dohromady, na jaře 2017 jsme se spolu nastěhovali do námi zrekonstruovaného domečku u Bejouna a v červenci 2018 jsem zjistila, že ten těhotenský test se dvěma čárkama, co jsem si udělala, asi rozbitej nebude.

V září jsme se vzali a veselosti mohli začít :)

Devět měsíců uteklo bez problémů, ale ke konci už ten pupek docela překážel a záda sakra bolela. Lítání na záchod v noci tak min 3x taky nic moc nebylo, prostě ta prostata byla děsná, ještě kamarádka žáha do toho a taky někdy ten humroid hemeroid... veselosti, zkrátka.

Co se s tím dá ale dělat? No, v neděli 17. 2. jsme sestavili konečně postýlku a večer se pokusili malého prďolu rozhoupat k akci... a povedlo se to, i když jsem to teda nepoznala :D

V pondělí od rána jsem byla děsně rozlámaná, bolely mě extra záda ještě víc než poslední týdny a dny a podezřele se mi ta bolest kříže a kostrče opakovala. Žeby poslíčci? Bylo to sice pravidelné, ale byla to bolest zad... a navíc nezesilovala, byla v podstatě stále stejná... I když podezřele pravidelná.

Asi o třetí jsem volala manželovi, jestli by jako mohl radši přijet domu už dřív, že bych si napustila vanu, ale nejsem si úplně jistá, jestli bych dokázala vylézt z vany, kdyby se ty bolesti rozběhly víc a navíc s pupkem se mi fakt lezlo z vany dost blbě už i tak. Přijel asi po půl hodině takovej naspídovanej.

Normální kontrakce prej v horký vodě přidaj na síle, poslíčci zmizí. Tak jsem zalezla do vany a čekala, co se bude dít. A ono to tak trošku polevilo, ale pořád se po chvíli bolesti zad ozývaly, no a co si teď o tom jako myslet co.

K večeru jsem si dala kousek nakládenýho hermelínu k večeři a o půl osmý po vydatném sledování pravidelnosti bolestí jsme teda zavolali do porodnice jestli můžem přijet. V Hořovicích, kam jsem chtěla, nám řekli, že teď neberou, až od sedmi od rána. Nevim, jestli kvůli stěhování při rekonstrukci, co měli plánováno a nebo měli plno. Na netu totiž psali že rekonstrukce neomezí provoz.

No, zkátka jsme vyrazili do Motola, protože Hořovice měli domluvenou náhradu v podobě Motola a Příbramy. A do Motola to máme asi stejně daleko jako do Hořovic. Jak byl večer, tak nebyl vůbec provoz naštěstí. O osmý jsme už probloudili bludištěm do pátého patra na příjem porodnice.

-----------------začátek Bloody show--------------------

Asistentka konající službu si mě vzala dovnitř. Myslela jsem si, že je to planej poplach, i když mě trošku hlodalo, že už pude do tuhýho. Asistentska udělala vyšetření a vyjádřila se, že jsem otevřená na 7-8 cm (z 10 kdy se rodí) a že je dobře, že jsme přijeli, páč jsem taky mohla porodit cestou. Dále to ale pokračovalo stále stejně, nezesilovalo to, kontrakce stále po pěti minutách - takový středně silný bolesti kříže, nic, co by se nedalo vydržet, dalo se s tim normálně fungovat.

Připojili mě teda na monitor a dali vyplnit papíry a udělat se mnou příjem, ještě že jsem neměla takový bolesti, i tak jsem ty lejstra studovala, co to po mě chtěj vyplnit, co že to zakazuju a povoluju, jak se bude prďola jmenovat pro matriku, že souhlasim s hospitalizací a blabla. Po tomhle přijímacím ceremoniálu jsme se přestěhovali na porodní pokoj, dali mi kapačku penicilinu, páč jsem měla pozitivního strepkoka (GBS), tak aby se prďola při výlezu nenakazil. Mezitím poslali manžela převlíknout a mohl za mnou. Jako další součást přípravy mi udělali klystýr, ale nenutili mě k němu, ale při představě že budu tlačit a poleze všechno možný jsem se nebránila, přišlo mi to hygieničtější a krom blbýho pocitu to nebylo nic extra nepříjemnýho. Půl hoďky jsem poté měla na vykadění a půl hoďky na sprchu.

O desátý dorazila asistentka, aby mi prdla vodu, nebolelo to, jen bylo cítit, jak teče teplá voda a zanedlouho se začly rozbíhat kontrakce jiného levelu. Pololežela jsem na křesle, na kostrči, bylo to hrozný, jak mě ta kostrč bolela, o kontrakcích jsem si myslela že chcípnu. Já nejsem řvací typ, ale tady jsem řvala na celou nemocnici, že mě bylo slyšet asi až za Prahou. Po porodu mě krapet bolely hlasivky :D ...

No trvalo to asi 45 minut, pak jsem požádala Lukáše, aby zazvonil na asistentku, že se to asi blíží, ne že bych cejtila, že se už něco tlačí, tlačilo a bolelo to nějak furt. Přišla asistentka, přišel mladej doktor, jiný na Motole v podstatě nemaj a pustili jsme se do boje. Už jsem tu kostrč ani nějak nevnímala, jenom se tlačilo a tlačilo, prej jsem byla červená jak rajče a po porodu na pokoji jsem si všimla, že mam dokonce na ksichtě pár flíčků, jak mi prdly nějaký malý žilky. Taky mi předtim dali cévku, páč se mi chtělo na záchod decánko, ale už mě z křesla nepustili, asi aby prďola nevypadl do hajzlíka :D

Tak se teda tlačilo a prďola ne a ne vylézt, doktor se ve mě hrabal, aby zvětšil průchod a pořád nic, co jsem se ptala tak mě nechtěl střihat jen tak. Pak už zjistili, jak jsem měla furt na sobě monitor, že prďolka je už nějakej horší, jak tam byl dýl a nic, tak zavolali pana primáře, ten vzal vakuovej zvon přicucl mu ho na hlavu a prostě ho vytáhl, taky mě teda střihli trošku. Cejtila jsem to, ale moc to ani nebolelo.

Jak byl porod už na spadnutí, tak krom asistentky, mladýho doktora, co mě rodil a primáře se zvonem se tam začala hemžit spousta lidí, jak průchoďák to tam bylo skoro. Dorazila dětská sestra a doktorka. Vnímala jsem, že jich tam nějak přibylo, ale bylo mi to v tu chvíli fuck, i kdyby přišel zrovna zájezd japonců :D

Náš Toníček se narodil ve 23.46. Jak nechtěl ven, tak to chtěl mít určitě hezčí datum narození a ne 18.2.2019 ale 19. Ale byli na něj zlí a vytáhli ho násilím :D

Jak ho vytáhli, tak ho osušili a strčili na mě, nechali pár minut dotepat pupeční šňůru, podvázali jí a manžel jí po malém přemlouvání přešmik. Placenta taky vylezla, to byla už jen drobnost. Prďolku si vzali do parády z dětskýho a hned je počůral a pokadil :D Pak ho zas dali na mě a nechali ho tam dvě hodinky na poňuchňání, na tlapku mu připevnili čidlo, ale jak mu to tam přidělali tak měl chudák přiškrcenou tlapku.

A teď byla na řadě kontrola poranění, naštěstí vevnitř se mi nic nepřihodilo, jen ten nástřih, tak se doktor pustil do opichu, aby to tolik nebolelo a ujal se šití. Sešíval nějak tři vrstvy či co. Ty dvě vnitřní pohoda ale ta kůže. Prej se nedá umrtvit. Já se tam kroutila s prďolkou na hrudi, ty čtyři stehy byly snad nekonečný. Furt jsem se ho ptala, kolik toho ještě zbejvá. Naštěstí to taky někdy dodělal a prohlásil, že bude ještě hezčí než dřív, tak nevim teda jako :D

A musim ocenit manžela, kterej byl tvrďák a vůbec se mu neudělalo mdlo. Dokonce měl tolik odvahy, že se kouknul dolu jestli neuvidí hlavičku, prej jí viděl ... Já jsem oproti tomu hrozně ráda, že jsem tam dolu neviděla :D ... Jen mě mrzí, že jak jsem byla mimo, ani jsem se nekoukla, když prďola vylezl, jestli je dojat... prej trošku byl :)

-----------------konec Bloody show--------------------

Po dvou hodinách, kdy se prďolka i úspěšně přisál mi ho z dětskýho vzali, abych se postarala sama o sebe. Sprcha, vyčúrání, který se teda nezdařilo a přesun na šestinedělí. Motala se mi chvílema hlava a byla jsem polámaná. Manžel mi asistoval při mytí a pak už byl propuštěn. Bylo něco po druhý hodině ráno, mě posadili na kolečkový křeslo a zřízenec mě převezl na pokoj na šestinedělí.

Pokračování příště :)