Po pobytu v nemocnici jsme se ocitli konečně poprvé s prďolou doma.
Přišlo mi, že těch pět dní trvalo asi 200 let a chvíle, kdy jsme trošku hekticky odjížděli do porodnice, byla snad v jiném životě.
Všechno se změnilo. Já jsem se změnila, už jsem to nebyla jenom já, jako celý život ale my. Už v porodnice jsem začala chápat, proč matky mluví v množném čísle. Krmíme se, čůráme, kakáme, apod. Začala jsem mluvit stejně. Ono když jste s tím malým uzlíkem 24 hodin denně a pořád ho opečováváte, krmíte, přebalujete, tak jste vlastně pořád jeden. Ten uzlík bez vás v podstatě nic neudělá, teda bobek jo, ale to je tak všechno :D
Z příjezdu domů jsem měla krapet obavy, jak to všechno zvládnem, přeci jenom nebyly tu v dosahu žádné chytré sestřičky a doktoři. Ale zas jsem tu měla úchvatného věčně nedoceněného manžela, který všechno přichystal a snažil se pomoct, jak jen to jde.
První týden doma jsem nebyla na vše sama. Manžel si vzal home office a když jsem měla všeho už nějak nadhlavu, vzal si prďolu pod své opatrovnictví a já se mohla natáhnout.
Hned v pondělí jsme vyrazili do ordinace doktorky. Doktorka i sestřička byly na nás hodné a příjemné, i když doktorka už mnohé pamatuje a mohla by být už nějaký ten pátek v pohodě v důchodu. Doufáme, že nám aspoň chvíli vydrží.
Po týdnu jsme k doktorce zabloudili znova, tentokrát na prohlídku ve dvou týdnech věku. Toníka převážili a přeměřili. Za týden přibral 280 g, od narození se vytáhl 3 cm na rovný půl metr do délky a o 1,5 cm se mu zvětšila hlávka na 36,5 cm v obvodu.
Týden o samotě jsme přežili, bylo to v podstatě v pohodě. Dopoledne se snažím nějak fungovat a po obědě si většinou dáchnu. Jak prďola spí, jdu si na hoďku taky lehnout. Nikam ven teda nechodíme, protože je venku nějak nehezky věčně, buď fouká uragán a nebo je k tomu ještě hnusná zima a nebo ještě jako bonus hnusně leje a někdy i popadává sníh.
Teď, třetí týden, přijela jedna babička z Ostravy i s malym strýčkem, protože maj jarní prázdniny a zítra, ve středu, přijede druhá babička, moje mamka, která tu bude přebývat až do neděle.
V sobotu se k nám připojí ještě děda, čili můj taťka. Snad se tady nějak poskládáme, stále obýváme jen spodek a nemáme tu moc prostory k přespání, jen dvojici matrací navíc. Ale ono se to poddá.
A pocity? Někdy, občas, chvílema, mám docela solidní krize. Docela mě vzalo, když se mi prďola v noci po krásném a úspšném nakojení totálně poblil. To jsem fakt nezvládla. Představa pohodových dalších 3 hodin, kdy měl spát, se rozplynula. Bude mít hlad mnohem dřív. ... krapánek jsem se sesypala, ale ještě že tu mam podporovatele. Posmrkala jsem kapesník a nějak jsem se srovnala. Prďola se naštěstí poté znova nepoblil a postupně se zas srovnal. Takto to vyhodil ještě jednou o nějakej ten den pozdějc, ale je pravda, že za obojí tak úplně nemohl. Poprví jsem ho nutila pořádně jíst a jak to nahltal do sebe, tak to neudržel no... a podruhý jsem mu dala po krmení kapky na prdy jako už kolikrát, ale tentokrát mu to nějak nesedlo. Teď mu to kapátkem dávám už při krmení do koutku tlamičky a je to v pohodě.
Takže tak, chce to zkrátka najít ty správný vychytávky :)
Hned v pondělí jsme vyrazili do ordinace doktorky. Doktorka i sestřička byly na nás hodné a příjemné, i když doktorka už mnohé pamatuje a mohla by být už nějaký ten pátek v pohodě v důchodu. Doufáme, že nám aspoň chvíli vydrží.
Po týdnu jsme k doktorce zabloudili znova, tentokrát na prohlídku ve dvou týdnech věku. Toníka převážili a přeměřili. Za týden přibral 280 g, od narození se vytáhl 3 cm na rovný půl metr do délky a o 1,5 cm se mu zvětšila hlávka na 36,5 cm v obvodu.
Týden o samotě jsme přežili, bylo to v podstatě v pohodě. Dopoledne se snažím nějak fungovat a po obědě si většinou dáchnu. Jak prďola spí, jdu si na hoďku taky lehnout. Nikam ven teda nechodíme, protože je venku nějak nehezky věčně, buď fouká uragán a nebo je k tomu ještě hnusná zima a nebo ještě jako bonus hnusně leje a někdy i popadává sníh.
Teď, třetí týden, přijela jedna babička z Ostravy i s malym strýčkem, protože maj jarní prázdniny a zítra, ve středu, přijede druhá babička, moje mamka, která tu bude přebývat až do neděle.
V sobotu se k nám připojí ještě děda, čili můj taťka. Snad se tady nějak poskládáme, stále obýváme jen spodek a nemáme tu moc prostory k přespání, jen dvojici matrací navíc. Ale ono se to poddá.
A pocity? Někdy, občas, chvílema, mám docela solidní krize. Docela mě vzalo, když se mi prďola v noci po krásném a úspšném nakojení totálně poblil. To jsem fakt nezvládla. Představa pohodových dalších 3 hodin, kdy měl spát, se rozplynula. Bude mít hlad mnohem dřív. ... krapánek jsem se sesypala, ale ještě že tu mam podporovatele. Posmrkala jsem kapesník a nějak jsem se srovnala. Prďola se naštěstí poté znova nepoblil a postupně se zas srovnal. Takto to vyhodil ještě jednou o nějakej ten den pozdějc, ale je pravda, že za obojí tak úplně nemohl. Poprví jsem ho nutila pořádně jíst a jak to nahltal do sebe, tak to neudržel no... a podruhý jsem mu dala po krmení kapky na prdy jako už kolikrát, ale tentokrát mu to nějak nesedlo. Teď mu to kapátkem dávám už při krmení do koutku tlamičky a je to v pohodě.
Takže tak, chce to zkrátka najít ty správný vychytávky :)
Žádné komentáře:
Okomentovat