Je to tak, všechno mě deptá, všechno mě síří, všechno mě vytáčí, všechno mě ničí.
Venku je sice krásně bílo, jako už dlouho nebylo, ale ani to mi nezvedá náladu. Být jak čokl uvázaný u boudy a sem, tam si odskočit na procházku v podobě nákupu, návštěvy doktora nebo pocourání po okolí. Už od konce minulého roku jsem nikde v podstatě nebyla. Jen doma, vařit, uklízet, stále to samé dokola. Nebaví mě to, vytačí mě to, síří. Blíží se zlepšení? Spíš naopak.
Neschopní vládnou nám, neschopní motivovat lidi k ukázněnosti a zvládnutí situace. Nechávají nám to tu řádit a je jim to u zadnice. Nedivím se, že jim na to lidi kálí. Já na to nekálím, ale že bych byla pozitivně naladěna se rozhodně říct nedá. Jen si říkám, co pro to asi víc můžu udělat než bejt zalezlá jak červ? Nic.
Abych se nenudila, zjistila jsem okolo Vánoc, že tu nejsem sama. Takže vesele chodím na kontroly k doktorům. Aby toho poletování nebylo náhodou málo, tak mi hned při prvních kontrolních krevních testech zjistili zvýšený cukr, který se druhým odběrem potvrdil. Supr, bájo! Fakt na zlepšení nálady není nic lepšího než zjistit, že budu muset na diabetologii, hlídat si cukr, mít dietu - v tom lepším případě, což znamená přepočítávání cukru v jídle a měření hodnoty cukru v krvi před a po jídle. To opravdu chce každý, zvlášť když má potíže s jídlem všeobecně, protože všechno - třeba maso, šunky, syrová zelenina - paprika, okurka... hrozně smrdí. Jediný, co mi fakt nevadilo bylo pečivo a jídlo, co je do sladka - ne že bych se tím ládovala od rána do večera, ale prostě to bylo fajn, mít něco na zub. A teď, prdlajs ... Ještě mi to zjistili celkem brzo, což může být i známka, že jsem měla problém s cukrem i předtím... hmmmm... jo to chci! Cukrovka... hmmmm... jooo, jsem riziková osoba, jsem hrozně obézní! Aktuálně tím mým skvělým stravovacím režimem asi 52 kg na 170 cm... supr.
Takže je vše zalité sluncem.
Teď je jen otázka, kdy se dostanu na tu diabetologii a jak na tom jsem, jestli náhodou nebudu muset brát třeba už i inzulín... jupí...
Asi je dost zbytečné se ptát, proč doprd*le já? Prostě to tak je. První těhotenství, v pohodě bez jakýkoliv problémů, krom pozitivního streptokoka na závěr pro zlepšení náladičky. Tohle? Únáva, motání hlavy - takové ožralecké stavy, kdy vám to fakt vůbec nemyslí, jen jste tak jako mimo, nechutenství - zatím teda bez blití a jako bonus cukrovka. Co bude ještě? Ještě nějaký bonusek?
No ty volku, já už fakt nevim.
Na nic se netěšim, nic mě nebaví, vše dělam z povinnosti. Nejradši bych si lehla a spala, pořád, na nic nemyslela, byla prostě jinde. Je toho na mě moc, osamění, stále to samý dokola se stále lepšími bonusy. Jsem nevrlá, otrávená, občas mam chuť něco rozmlátit. Zkrátka beznaděj, když nevidim jakékoli zlepšení, spíš naopak.
Co s tím? Prd.
Žádné komentáře:
Okomentovat