Bohinj a něco z okolí

Tož, je to tu, tak to neodkládejmeš a vrhněmeš se do díla. Povídání delší než kratší o tom, co leží jižním směrem, kolem 460 km po ortodromě od klacíkovitého městečka, a co se tam po dva týdny dělo.

Na začátek pár těch faktíků celkově.

Slovinsko

Slovinsko se počítá ještě ke středoevropským státům. Je oproti ČR rozlohou čtvrtinové (cca 20 000 km2). Hlavním městem je Lublaň (Ljubljana). Obyvatel jsou 2 mil. Je to také přímořský stát. Má asi 50 km jadranského pobřeží. Nejvyšší horou je Triglav se svými 2864 m. Na severu sousedí s dvojicí zemí - Rakouskem a Itálií, se kterými se dělí o Alpy. Na území Slovinska se nalézá několik alpských pohoří, jemiž jsou Julské a Savinjské Alpy, Karavanky (hraniční pohoří s Rakouskem, prochází jím silniční a železniční tunel) a Pohorje. Území státu je asi zpoloviny zalesněno a po Finsku a Švédsku je nejzalesněnějsím státem v EU. Žijí tu samosebou taky medvědi, vlčci a další žoužel. Taky odtud pochází lipicáni, překvapivě z Lipice. Díky geologickému složení je celé Slovinsko provrtáno jeskyněmi. Nejznámější je asi Postojnská jeskyně nebo Škocjanská. Ve Slovinsku je možno najít podnebí alpské - vysokohorské, kontinentální a také středomořské. Je to taková malá naducaná koláž Rakouska a Itálie s Alpami a Chorvatska s mořem. Také se tu pěstuje docela dost vína, ale v podstatě se nevyváží. Něco málo ještě k historii: Území bylo osídleno už od pravěku od starší doby kamenné. Ve starověku tu křepčili Řekové, Keltové i Římané. Slovani se tu objevili někdy ve středověku, kolem 6. stol. Vládli tu pak různí lidičkové až se v novodobějším období dostalo do rukou Habsburků a bylo součástí R-U. Za 1. sv. v. mezi lety 1915 a 1917 se oblast Alp stala bojištěm. "Proslavila se" zejména tzv. Sočskou frontou, jednou z nejkrutějších pozičních front z celé války. Až 12. ofenziva v roce 1917 přinesla nějaký výsledek a boje se přesunuly do Itálie. Celkově si tyto boje vyžádaly milion životů. Po rozpadu R-U vznikl společný stát se Srby a Chorvaty. Za 2. sv. v. si Slovinsko mezi sebe rozdělilo Německo, Itálie a Maďarsko. Poprvé bylo uznáno samostatným státem v r. 1945. Země v současné podobě existuje od roku 1991, kdy se osamostatnila od Jugoslávie. Je členem EU od roku 2004 a od roku 2007 i eurozóny, mají tu euro. A je tu trochu dráž než u nás.

Úvod tedy máme za sebou... k jádru věci...

Slovenia zweitausendvierzehn (to jako 2014)
... ja genau.

čtvrteč 17. 7.

Dávno tomu jest, dva týdny a nějaký den navrh.

Zabalení těch mnoha věcí na dva týdny v cizině nezabralo zas tolik času. Čtvrteční dopoledne bohatě stačilo. Zbyňďa si nacpal břich a nedočkavě přešlapoval v koutě, a to je u krosny docela výkon. Ve dvanáct jsem vyzvedla spolucestující u vrat fabriky a po dobalení dalších nezbytností a obědě, jsme se vydali na cestu. Opět se jelo z Chomoutova studentíkem do hlavního města. Tady jsme se setkali se třetí osobou cestovatelskou, která nám do dalšího dne bez protestů pokytla své přístřeší. Večer se šlo pro umlčení škemrajících žaludků do oblíbené pizzérie na Pankráci.

pátec 18. 7.

Vstávat se muselo brzo. Vlak nám jel něco po půl sedmý ráno, EC Smetana. Po necelých 5-ti hodinách jsme byli už o 400 km dál, ve Vídni - Wien Meidling - zajímavé, velmi rušné nádraží uprostřed Vídně u nějakého hřbitova. Nejeli jsme tentokrát ošumtělým českým vlakem, ale zbrusu novou soupravou, úplně tou samou jaké jezdí v Rakousku od firmy Siemens, akorát v modrých barvách ČD. Ach ten pokrok... :D

Na nádraží jsem si chtěla vyfotit tenhle skvělí český vláček, tak fotim fotim a najednou za mnou přijde nějakej rakušák a něco po mě chce. Napřed nechápu, co to jako chce? Jo aha, jemu hrozně vadilo, že jsem ho asi z 50m vyfotila... nějakej háklivej, prej jestli jsem fotila jeho, tak jsem ze sebe vysoukala, že jsem fotila vlak a nádraží a ne jeho... ehm... jo toto začíná. Ještě dostanu přes hubu... radši jsem toho focení nechala, aby se nenašli nějaký další hákliví kokotíci...
Kolem půl jedné, po hodině a něco čekání jsme mohli pokračovat v cestě dál. Přesedlali jsme do stejné soupravy, jako jsme přijeli, akorát v jiných barvách. Ještě, že jsme měli místenky, vlak byl totál nacpaný. Následovaly další 4 hodiny cesty a přes 350 km do Villachu. Z konečné na konečnou. Cestou měl asi 13 minut zpoždění, ale naštěstí to vláčik dohnal. Na přestup jsme měli jen asi 8 minut, tak jsme byli krapet nervozní.
Vše se stihlo, před pátou jsme už seděli ve vlaku do Jesenice, který jel až do Záhřebu. Cesta oproti ostatním byla kraťoučká, jenom asi 40 minut. Projeli jsme asi 8 km dlouhým tunelem skrz hraniční kopce do Slovinska a hned na první zastávce, v Jesenici, vystoupili. Hm, samozřejmě, že další vlak nenavazoval. Zkesjli jsme na místním hnusném nádraží v ještě hnusnějším městě hodinu a půl a posledním jedoucím spojem po sedmé večer se vydali na poslední úsek cesty.

Dalších asi 40 minut a jsme konečně v cíli v Bohinjské bistrici. Po půl osmé večer... po třinácti hodinách na cestě z Phy. Aspoň, že nám paní domácí přijela s autem na nádraží naproti, nemuseli jsme ten kilometřík přes celou obec šlapat pěšky.

Bohinj obklíčená horami

zde jsme se ocitli... akorát tolik sněhu na těch okolních kopcích nebylo. Většina má pod 2000m. Nahoře na tom snímku je oblast Triglavu, nejvyšších kopců na území Slovinska. Ale není tu žádný ledovec, na to jsou moc nizký a na jihu.

Ta modrá plocha je Bohinjské jezero, největší v zemi. Na délku má asi 4 km a na šířku 1 km. Skoro uprostřed fotky, to největší městečko, je práve Bohinjská bistrica.

Bohinjska bistrica

Toto město je centrem regionu Bohinj. Je něco málo přes 500m vysoko a má necelých 1800 obyvatel. Hned u města je lyžařské středisko Kobla a o něco dál nad jezerem leží středisko Vogel, na které se dá dostat pouze lanovkou. Největší význam má asi železniční tunel skrz masiv Črného prstu do Podbrda, za 10 minut se projede skoro 7 km tunelu. Cesta autem přes průsmyk trvá asi hodinu. Proto je tu možnost autovlaku - z B.B. až na Most na Soči.

sobotka 19. 7.

První den měl být původně ve znamení maličké procházky k jednomu mostu a pak cachtání u jezera. Bylo ten den krásně, azúro. Autobusem jsme po nákupu, kolem poledne, vyrazili busem do Staré Fužiny. Rozhodli jsme se dosáhnouti cíle z minulého roku, který nám byl kvůli přicházejícím dešťům odepřen. Byl tím Hudičev most, nebo-li Ďáblům most. Šlo se kolem horské bystřiny po silničce, která pokračovala pěšinkou přes pastvinu s krávami. Nedaleko byl již hledaný most přes říčku Mostnici. Původně jsme sem měli dojít, otočit se a jít zpět, ale když ono bylo hezky a na válení u vody vlastně ještě moc brzo...

Šlo se dál. No, prošli jsme Korita Mostnice - říčka se tu docela solidně zařezává do podloží, vytváří chvílemi celkem hluboký kaňon (platí se tu vstup 2,50 eur) a někdy také ze skal docela bizardní útvary, jedním z nich je i Sloníček. Ta kýčovitá barva vody... láká ke koupání, ale ... no... je ledová...

 

Nakonec jsme došli až na úplný konec údolí Voje, kde se nalézá slap Mostnice (slap = vodopád). Dál se samozřejmě dalo ještě jít, ale to vedlo až do moc velkého krpálu k chatám u Triglavu. Otočili jsme se proto a šli zpět. K pozdnímu odpoledni jsme zaparkovali u jezera a trochu si zaplavali. Bylo to fajné. Jezero uprostřed vysokých kopců s příjemnou teplotou vody... co dodat... labada...

 

nedělek 20. 7.
I tento den, tentokrát už v devět ráno, jsme se vydali autobusem do Staré Fužiny. Měli jsme dojít opět k Hudičevovu mostu a odtud začít stoupat na Kosijev dom na Vogaru, z nějakých 600 do 1100m asi.

Střihli jsme to ale nějakou zkratkou a začali stoupat hned. Naštěstí jsme se nemuseli vracet, napojili jsme se na původně naplánovanou cestičku. Nějak jsem ztratila pojem o čase, ale myslím, že asi po hodině stoupání jsme se vydrápali na louku s panorámaty na údolí včetně jezera. Bylo krásně.

Po chvilkovém nabrání sil jsme popošli k již zmiňovanému domu na Vogaru. Odtud pokračovalo několik výchozích cest dále do kopců nad jezerem. No... nějak se nám nechtělo škrábat ještě dál. Ale mohli jsme se vyšplhat na Pršivec že, jenom o nějakých 700 m výš, co to je... XD
Vyprdli jsme se na tyto cestičky a zvolili si raději cyklostezku do údolí Suha a zpět do Staré Fužiny. I tak to bylo náročné - strašně zdlouhavé. Navíc se šlo po asfaltce, kde jezdily docela často auta. Cestou zpět kolem Hudičevova mostu, ten jsme tentokrát trefili, jsme zjistili skutečnost, že rostou houby a celý pobyt jsme toho využívali. Tentokrát jsme si alespoň obohatili večerní polívku.
K večeru jsme opět zaparkovali u jezera, ale kvůli docela solidnímu větříku se mi do jezera moc nechtělo, tak jsem si namočila aspoň nohu jednu i druhou. ...

a co se dělo dál, to až zítra... nebo tak nějak... ono se to nezdá, ale píšu to už celý den... a mam toho plný zuby... hauk ... (:

>>>>