Bohinj a něco z okolí II.

Je tu pokračování předešlého vyprávění - 2. díl, budou i další, jak to tak vypadá...


pondělek 21. 7.

Bylo rozhodnuto, že se pojede o deváté hodině ranní vlakem do Kanalu a odtamtud busem do Tolminu.

Kanal je docela zajímavé městečko, na první pohled je poznat silný italský vliv. Domy už nejsou alpského ražení ale vyloženě toho přímořského. Zajímavé, jak je na takové malé ploše tolik různých vlivů.

V Kanalu jsme se moc nezdržovali. Z nádraží jsme přeutíkali do centra městečka, které je kousek a za pár minut už jel autobus do Tolminu. Do Tolminu to neni už moc daleko, jestli to trvalo půl hodiny, asi...

Vjeli jsme do Tolminu a projížděli ulicemi směrem k autobusáku. Lidi kolem byli velice podezřelého vzezření. ... tmavé oblečení, tetování, piercing, ... hmmm... podezřelé ... že by v Tolminu žili pouze metalisté? ... ne... den předtím začal týdenní festival Metaldays...

Počasí nebylo nic moc. Bylo teplo to zas jo, ale bylo pod mrakem a občas poprchávalo. Procházet město se nám moc nechtělo, a proto jsme se vypravili na kopeček přiléhající městu - takový strategický kopec, o který se vedly i nějaké ty šťouchanice za 1. sv. v. Na Kozlov rob se rozhodli vylézt i někteří účastníci festivalu, ale zas takový nával tam nebyl. Na vrcholu je zřícenina středověkého hradu a je odtud krásný výhled na všechny strany. Když se šlo nahoru, cesta vedla i kolem téměř sto let starého bunkru, fakt se tu bojovalo... hm... 

Na vrcholu se dá nalézt cedule popisující poslední 12. ofenzivu při bojích o řeku Soča, které tu probíhaly po dva roky. Bojovalo se také vysoko v horách, zejména o něco dál kolem města Kobarid v oblasti vrcholu Krn (2244 m). Je to divný být někde, kde před necelými sto lety bylo bojiště. Místo, kde nyní normálně bydlí a dřív i bydleli lidé, byla po tuto dobu totálně vylidněná a pouze se tu vraždilo. V této oblasti zemřela asi dvacetina všech obětí 1. sv. v. ... Celé dva roky být někde zakopán bez pořádného zásobování a ve výšce 2000 m ... kvůli ničemu? ... nechápu a nikdy nepochopím, celý to bylo jedině zbytečný, nic víc.

Měli jsme pořád ještě docela dost času. Tak co třeba navštívit Tolminskou soutěsku? ... Hm, došli jsme k vychozímu bodu, ale nechtělo se nám zase platit další vstupný, ještě jenom za nějakých 800m soutěsky. Navíc jsme už v nějaký byli... Otočili jsme se a po cestě se vydali zase zpět do Tolminu. Proti nám chodili i tady účastníci festivalu. Docela lituju, že jsem se s jednim nevyfotila... účastníkem festivalu míříci to soutěsky nebyl nikdo jiný než Ragnar z Vikingů... dokonce byl zachumlán i do kožešin. Velice vstřícně a nadšeně nás pozdravil a pokračoval dál. :D ...
Cesta nás dřív než do Tolminu zavedla ke hřbitovu Loče rakousko-uherských vojáků z 1. sv. v. Nápis na ceduli byl i v češtině... je tu asi 3300 padlých.

Kolem nějaký říčky jsme se vrátili do Tolminu, kde jsme si koupili zmrzku a posléze nasedli na bus do Mostu na Soči a odtud se odfrčelo vlakem do Bohinjské bistrice. Pršelo.

útereček 22. 7.
Protože i dneska nemělo být zrovna ideální počasí, vyrazili jsme do města, do Kranju. Toto město leží nedaleko Lublaně a má asi 35 000 obyvatel. Ve městě působil velkolepý romantický básník France Prešeren, který tu v roce 1849 také zemřel (uchlastal se romanticky) a je tu pochován. Asi bysme ho mohli trochu připodobnit našemu Máchovi. Docela až přehnaně velkou sochu (vím, že ji dělali dva sochaři a jeden se jmenoval Smrduj... :D) má před místním divadlem, které má mimo jiné pěkný portál od Plečnika...

Kranj je hezký městečko, má historický střed na ostrohu nad soutokem nějakých dvou vod... nevim, jak se jmenujou. Jedna z těch dvou říček vytvořila docela hluboké údolí, kterým vede naučná stezka. Bohužel není zrovna v perfektním stavu, a to by stačilo tak málo, jenom to trochu prosekat... njn...

Oběd jsme si dali na místním gradu (hradu) taktéž se nacházejícím v centru města. U něj jsme objevili opravdu pozoruhodné sousoší českého svatého, Jana Nepomuckého... v objetí dvou chobotnic bychom ho opravdu nečekali... ehm tak proč ne že...

Pomalu ale jistě začalo opět poprchávat a my se vydali na zpáteční cestu do B. B.
Tam jem přijeli a ono tam bylo docela hezky... a asi 4 hodiny odpoledne. Na ubytování se nám nechtělo. Rozhodli jsme se jít po silničce k lyžařskému středisku Kobla. Dolezli jsme až do půlce kopce k přestupní staničce vleků. A začalo pršet a z povzdálí od Triglavu hřmelo. Počasí se tu mění opravdu z minuty na minutu, před půl hoďkou docela pěkně a najednou slejváčky. A nejvíc pršelo vždycky, když už to vypadalo že se projasňuje, zajímavé.

středečka 23. 7.
Ve středu mělo být trochu slušnější počasí. Po ránu bylo docela modré nebe, ale od Triglavu se zase přibližovaly divné mráčky. Busem jsme dojeli k dolní stanici lanovky na Vogel. Ale protože se nám to počasí úplně nepozdávalo, nejeli jsme nahoru, ale šli pěšky na druhý konec Bohinjského jezera po pohodlné lesní pěšince (po vrstevnici v podstatě) do Ribčev Laz. Kolem cesty bylo tak nehorázné množství hřibů... Ale my jsme je tentokráte nesbírali. Měli jsme přislíbenou na sedmou hodinu večerní večeři od paní domácí... Taky tu rostly maliny, dobrý.
Cesta nám trvala asi o půl hodiny déle, než měla, ale proč bysme pospíchali... V Ribčev Laz jsme poobědvali - u čtveřice týpků, kteří prý vylezli někdy v 18. století poprvé na Triglav. A je tu také jedno z míst odkud je vidět vrchol Triglavu...

Jako dezert jsme si dali velkou točenou zmrzku a vyrazilo se na cestu do kopce. Bučinskou, nebo jakou dolinou jsme vylezli asi do 1100 m (cca z 530 m) - rostly tam prostě buky. Byla tu cyklostezka v podstatě po vrstevnici až k nám.. do B.B. Když jsme se konečně po nějaké hoďce, či tak nějak, vyškrábali nahoru, začalo se akorát zatahovat a vypadalo to docela na déšť, ale ten pořád nepřicházel. Pak se začalo projasňovat a hle začlo pršet, ještě u toho svítilo sluníčko, jak typické. Z cesty byly krásné výhledy na masiv Triglavu i Triglav samotný.

Opravdu se úplně vyčasilo a bylo to kýčovité. Nad B.B. jsme si cestu zkrátili dolů cestičkou pro turisty. Ale byl to hodně adrenalinový zážitek. Místami byla pěšinka tak totálně rozbahněná, že se po ní nedalo jít. Člověk by jenom na ní stoupl a sjel po zadnici až do údolí. Drželi jsme se čeho jsme mohli a po kraji to nějak slezli, ale ... ještě že jsem měla pohory XD

Pod kopcem se rozvalovaly louky a na nich přímo na cestě, kudy jsme měli projít, se pásly krávy. Naštěstí si nás moc nevšímaly, ani místní kápo, býk.

Nad B.B., na okraji luk jsme narazili na vojenský hřbitov vojáků z 1. sv. v., kteří tu zemřeli v místních nemocnicích. Bylo to zvláštní samo o sobě ... a ještě k tomu to počasí? ... duha? ... takové symbolické ... "přece nebude pršet věčně a bude zase líp"

... bylo to prostě ... divný. Něco jako konec z červené knihovny: "A společně se chytili za ruce a odešli vstříc zapadajícímu slunci a nad hlavami se jim objevila duha" ... ale bylo to skutečný... nedostává se mi správných výrazů ... bylo to... působivé

Na ubytování jsme dorazili včas, asi v půl sedmé. Večeře se stejně podávala trošku se zpožděním až po sedmé. Měli jsme připraven stůl na verandičce společně s jednou belgickou rodinkou. Byla podávána luxusní houbová polévka a pak k druhému chodu nějaké asi pečené mleté maso ... těžko říct, ale smažený to nebylo... s opečenými bramborami a k tomu salát. Jako závěrečný chod byl zmrzlinový pohár a pak i meloun. K tomu bylo místní vínečko bílý nebo červený... luxus...
Belgičané byli přátelští, obzvlášť hlava rodiny, navíc seděla proti mě... No zjistila jsem, že rozumim, ale mám chvílema trošku obtíže najít správná slova. Hm, asi si dam nějakou konverzaci, jestli se vejde do rozvrhu, buď aj nebo nj... děsný, jak se zapomíná. Ale bylo to fajn.
Jak jsme tak seděli, měli krásný výhled na příjezdovou cestu, tak se kolem devátý objevila přibližující se kolona 4 aut. Ruští Izraelci v maďarských autech, bylo jich 18! ... Vysmátá paní domácí to označila za ruskou invazi, přesný. Bylo to opravdu veselých pět následujích dní s uřvanými rusáky. Naštěstí ráno odjížděli a vraceli se až večer samosebou vyrovnáni do kolony.

Ještě na závěr něco málo k místu, kde jsme pobývali ty dva týdny. Bydleli jsme v penzionu s apartmány jménem Zorč v Bohinjské bistrici. Měli jsme původně mít apartmán v přízemí na prvních pět dní a pak se odstěhovat do soukromých pokojíků do prvního patra, které se normálně nepronajímají. ... už jsme tu byli na pět dní minulý rok, než jsme odcestovali dále na pobřeží a nějak se nám tu zalíbilo. Jako jedni z mála jsme tu byli na delší dobu a ještě podruhé, a tak jsme měli zvláštní postavení :D ... Když jsme přijeli, bylo nám sděleno, že si nějací hosté protáhli pobyt, a proto se do "svého" apartmánu ani na těch pár dní nedostaneme. Rovnou jsme se nastěhovali do dvou přidělených pokojíků. Každý byl pro dvě osoby. Já jsem měla pokoj sama pro sebe, byli jsme tři... haha... přímo vedle koupelny, s wifi v posteli... krásné... :D Navíc jsme měli k dispozici v přízemí místnost se stoli a kuchyní, kde jsem se mohli slézat, pokojíčky na to byli až moc malé.
Jop a poznámečka, tenhle pobyt a cestu a všechno jsme si organizovali na vlastní triko, s žádnou cestovkou jsme se nekamarádíčkovali... A ještě k té cestě vlakem tam a zpátky... Měli jsme koupenou zpáteční jízdenku z Prahy do Ljubjlaně, nějakou akční která se nedá ani vrátit, ale vychází výhodně na 3000,-/osobu. Navíc jsou v ní přesně definové spoje, kterými se má jet.

Po tom courání po hřbitovech a vínu před spanim, se mi zdála děsná noční můra... fakt hnusná. Zdálo se mi, že jsme překročili nějaký hranice do vedlejšího státu a tam začalo bombardování, válka.... Schovali jsme se do nějakýho baráku, ale nějak nás zatkli nebo co nějaký povstalci a srovnali si nás do řady. A že každýho druhýho zastřelí... probudila jsem se... to bylo tak hnusný... prostě nikdo nic nechápe, jenom si někdo vzpomněl, že vás zastřelí... wtf? ... já války fakt nikdy nepochopim... myslim, že jsem se jich chtěla navíc ještě provokativně zeptat, jestli je to, co dělaj, baví... ehm já jsem fakt provokatér... XD

čtvertek 24. 7.
Tenhle den mělo být nejlépe. Na obloze se zase objevovaly podezřelejší mraky, ale na ně jsme nedbali a konečně se odhodlali k cestě lanovkou nahoru. Hah, jaká pak náhodička. Na parkoviště stál český autobus se zájezdem a samozřejmě že celá ta výprava jela zrovna ve stejný čas. Lanovka jezdila každou půl hodinu a měla kapacitu 80 lidí. Mysleli jsme si, že se tam nevejdeme, ale vešli jsme se. V půl desátý jsme vyjeli nahoru. Byla to sauna, naštěstí jenom 5 minut. Z nějakých 600 do 1550 m cca. Bylo krásně, Triglav byl vidět, a o to nám šlo především.

Jako celá česká výprava i my jsme se po chvíli rozkoukání vydali na cestu na vrchol Vogel (1922 m). Vzali jsme to přes Šiju (1880 m), ale ne úplně přes vrchol. Cesta trvala snad 3 hodiny a během ní se úplně zatáhlo. Byla to konečně vysokohorská turitika, na kterou jsem se těšila. Mám ráda ty výhledy a srázy po obou stranách cesty.. pro někoho se závratí to asi není to pravé ořechové, ale toto já můžu... Je nejlepší vyšplhat se na hodně vysoký kopec a pak koukat dolů do údolí...

No konec rozplývání... zpět k fatkům... Vyšplhali jsme se tedy na Ptáka (Vogela), ale moc dlouho jsme se tu nezdrželi. Báli jsme se deště, který by na té kamenné suti a cestičce občas jištěné řetězy a kovovými skobami nebyl moc příjemný. Byl tu ale krásný výhled. V dáli jsme zahlédli i masiv Krnu, kde se odehrávaly právě nejdrsnější boje za 1. sv. v. ve výšce přes 2000m. V údolí ležel Tolmin s kopečkem Kozlov rob, kde jsme byli v pondělí.

V této nadmořské výšce rostlo velké množství nejrůznější květeny... až přecházely oča.

Také jsme tu nalezli ve stráních zarostlé, zrezivělé části ostnatých drátů. ... Asi to budou pozůstatky války. Kdo by se tu kdy jindy obtěžoval s natahováním drátů v těchto nadmořských výškách a hlavně, proč by to kdosi dělal...

Vrátili jsme se cestou přes planinu Zadní Vogel k lanovce. Akorát, co jsme docházeli k budově začalo krápat. Tak toto nám vyšlo úplně luxusně. Dole jsme také stihli akorát autobus zpět do B.B. ...


nop, tolik k další části povídání, nějak se moc rozkecávám... tak zas někdy, třeba zítra...
snad tu není tolik překlepů, nechce se mi to číst, možná časem...
hauk

<<<<

>>>>