Bohinj a něco z okolí III.

Ano i třetí pokračování je tu. Třeba bude už poslední, boh ví...

páteč 25. 7.

Tento pátek byl ve znamení hub. Pro zhoršené podmínky, zejména ty týkající se počasí a cíl udělat si trošku odpočinkovější den, byl plán jít do lesa. Ráno nebylo úplně nejhůře, ale sem tam po obloze se objevovaly docela černé mraky oznamující blížící se možnost deště. Později začalo i trochu hřmít, mám pocit, ale to je nepodstatné. ...

Vydali jsme se po cyklostezce vedoucí z B.B. k jezeru. Krásně udělaná cesta láká velké množství cyklistů, docela fajn by se tu jezdilo na bruslích... Došli jsme do vesničky Brod, okoukli místní kostelík a odbočili z cyklostezky do sedla mezi dvěma kopci (Rudnice a Šavnice). Na Rudnici jsme šplhali už minulý rok (má něco málo pod 1000 m) a zespoda vypadá docela ošklivě na to, abychom měli chuť jí znovu zdolávat. Je dost vysoká a ... strmá. Odolali jsme nenápadnému volání o znovudobytí vrcholu a pokračovali v překračování sedla do druhého údolí, taktéž vedoucímu k jezeru...

Rudnice kouká...

Sestoupili jsme do údolí do Bohinjské češnjice (od třešní - češnje). Obloha se zatáhla ještě víc a nám se moc nelíbila. Chtěli jsme se podívat na autobusy, aby jsme se svezli zpět. Po silnici jsme se dostali do Jereky a zjistili že zbývá ještě asi hodina do příjezdu hromadného prostředku. Vpídili jsme se proto do blízkého lesa. Nebyl to moc ukázkový les, moc ho neudržují, samé popadané a pokácené stromy... I tak se nám podařilo najít dvojici praváků (mně ne, jsem na houby slepá, ještě jsem neměla brejle XD). Jeden byl opravdu obří a ukázalo se, že kromě trošičku nakouslého klobouku nemá ani jedinou vadu na kráse.

Autobus opravdu přijel a přemístil nás zpět do B.B. Najedli jsme se, odložili si nějaké věcičky a vydali se ještě na houby tady. Les byl místy také docela neudržován, oni na to ti Slovinci asi kálejí...

Rostlo tu hodně hub, ale bylo vidět, že sem už nějaký ten houbař zabloudí. Po hřibech moc památek nebylo, byly tu jenom sežraní a zchnilí staříci. Pár trošku lepších jsme našli, povětšinou modráků, ale nic moc. Při návratu začalo pršet.

A začalo se vařit. Udělali jsme si smaženici, na kterou bohatě stačili ti dva mackové od Jereky.

sobota 26. 7.

V sobotu také nemělo být zrovna azúro a žádná túra se nenaplánovala. Prozkoumávalo se dále okolí B.B. Před desátou měl tudy projíždět historický vlak. Chtěli jsme se na něj mrknout. Když ani po půl hodině nepřijel, nedalo nám, abychom se nezeptali, jestli teda dorazí ... a prej ne... aha. Tak jo...

Po nákupu jsme se chtěli zajít podívat na nedaleké archeologické naleziště, známé pod jménem Ajdovski gradec. Bohužel jedna cesta byla totálně rozbahněná, že se jí nedalo projít a další jsme jaksi neobjevili. Škoda, jsou tu prý vidět základy římského hradiště ze 4.-5. stol. Njn, vždycky se všechno nezadaří. Změnili jsme plán. Chtěli jsme dojít kolem řeky do Nomenju, alespoň. No, cesta končila ve stráni s popadanými stromy se zákazem vstupu. Tenhle den byl zkrátka krapet plný neúspěchů. Ani třetí plán, jít se podívat směrem po cyklostezce k průsmyku do Podbrda nevyšel. Přišla bouřka. Celý zbytek odpoledne jsme byli pod střechou.

neděle 27. 7.

Taky nemělo být úplně nějak extrémně pěkně, ale chtěli jsme mermomocí jet někam dál. Ráno jsme se svezli busem do Kranju a po hodině courání po městě pokračovali do Škofja loki, kde jsme strávili celý zbytek odpoledne.

Škofja loka je také pěkné město, patří asi k nejhezčím ve Slovinsku. Mají tu krásné historické centrum a nad městem se tyčí hrad. Prošmejdili jsme toto město horem dolem a dokonce se na nás usmálo i sluníčko.

pondělí 28. 7.

Odvážně jsme si troufli, i když opět nemělo být moc pěkně, vydat se na náročnější výlet do údolí Vrata u Mojstrany. Údolí Vrata je na opačné straně masivu Triglavu než je Bohinjská bistrica, což znamenalo vstát před šestou a v 6.48 se vlakem vydat do Jesenice a odtud dále autobusem do Mojstrany.

Údolí je asi 10 km dlouhé a končí severní stěnou Triglavu. Jít na Triglav severní stěnou znamená mít horolezecké vybavení, je to kolmá stěna. My jsme o zdolání Triglavu ani moc nestáli. Navíc jsem si lezečky nechala doma... XD

Náš plán byl pouze projít údolí a pokochat se vrcholem Triglavu z větší blízkosti. Chtělo to zkrátka, aby bylo hezky a byl vidět. Ráno, kolem půl devátý, to nevypadalo moc slibně. Ale počasí se tu mění každou chvíli, tak kdo ví. Buď začne lejt a nebo svítit sluníčko... a vyrazili jsme.

V půlce údolí se nachází krásný vodopád Peričnik. Skládá se ze dvou, horního a spodního vodopádu. Dolní má 52 m a dá se projít i za ním. Tohle je snad nejhezčí vodopád, který jsem ve Slovinsku viděla... a bez vstupého! ...

Zbytek cesty nám utekl docela rychle, celkově trvala jenom něco málo přes hodinu a půl. Asi to nebylo úplně 10 km. Na konci údolí byl opravdu tyčící se Triglav se svou severní stěnou. Byli jsme v 1100 m. Úplný vrcholek se před námi stydlivě skrýval v mracích.

Popošli jsme dál kolem pomníků partyzánů ve tvaru velké karabiny až k pomníčku spadlých horolezců. Bylo po poledni a obloha se celá znenadání asi na půl hodiny protrhala. Triglav vykoukl a sledoval nás až do chvíle, kdy jsme odcházeli údolím zpět.

Po návratu do Mojstrany se opět solidně zatáhlo a začalo, jak jinak, pršet.

Cestou zpět jsme nešli po silnici jako cestou tam, ale po turistické cestě. Ta nás zavedla do galerií, takových skalních převisů.

Celé údolí je samozřejmě součástí Triglavského národního parku. Ale nedalo nám to a trochu jsme si zapytlačili. Kolem cesty údolím rostlo neuvěřitelné množství hřibů. Vypadají skoro jako satani, ale jsou to modráci a je z nich nehorázně dobrá smaženice. Tajně jsme ukořistili pár jedinců a měli večeři.

A zase tu bylo hrozně Čechů... děsný, Slovinsko je až moc prolezlý Čecháčkama, příští rok radši jinam... XD

úterý 29. 7.

Začalo se nám to chýlit, už jenom tři dny a pak odjezd domů. Počasí nám ale stále nepřálo. Krásné slunečné počasí z prvních dvou dnů se nezopakovalo. Na druhou stranu, aspoň nebyl tak velký hic.

Koukat se na počasí už nemělo smysl. Prostě mělo být pořád stejně naprt. Autobusem jsme ráno dojeli na Bled a odtud dále do vesničky Krnice. Ta leží v těsném sousedství oblasti Pokljuka, která je všude inzerovaná jako jedna ze zajímavostí. Chtěli jsme navštívit odtud asi kilometr vzdálenou suchou soutěsku Pokljuka sotěska.
No, zrovna turisty obletovaný cíl výletů to nejspíš není. Protože tu nevybírají vstupné, na udržování cesty soutěskou krapánek hází bobek. K informační ceduli o soutěsce se dalo přiblížit pouze po přelezení několika velkých klád a ani cesta soutěskou nebyla právě jedna z nejopečovávanějších. Byl tu polom.

Potkali jsme tu sice jeden zájezd slovinských důchodců a jednu rodinu, ale jinak tu chcípl pes. Ještě aby toho nebylo málo, začalo pršet. Soutěsku jsme prošli celou až k rozcestí na okna a galerie. Vybrali jsme si okna. Byla to velká jeskyně, která ve stropě měla několik děr. Ale jo, bylo to pěkné, navíc tu nepršelo a mohli jsme se tudíž najíst v suchu.

Když jsme se vydali na zpáteční cestu, pršet zase přestalo. Z vesnice nám jel akorát autobus zase zpátky na Bled, tak jsme až do večera courali po Bledu kolem jezera. Občas samozřejmě muselo sprchnout.

střednica 30. 7.
Ráno, až někdy do desíti, byl totální slejvák. Nikam jezdit se nám proto nechtělo, vyrazili jsme pouze pěšo po cyklostezce k jezeru. Na břehu jezera na plážičce jsme posvačili, nakrmili ryby a pokračovali dále. Po cestě jsme upytlačili opět pár hub, do polívky.

Obešli jsme jezero až na druhý konec do Zlatorogu. Měl jet akorát autobus, ale nebylo zas tak nejhnusněji, nepršelo, a tak jsme po druhé straně jezera, po cyklostezce podél silnice, pokračovali zpět  do Ribčev laz. Ještě jsme si stihli dát i zmrzlinu a pak autobusem dojet do B.B.

čtvrtečník 31. 7.
Poslední den jsme také nikam nejeli. Ani jsme nešplhali na hřebeny u B.B. na Črnou prst. Máme resty. Ale už sem nepojedeme, chce se to podívat zase někam jinam. Asi zůstaneme příští rok v Čechách a podíváme se do Jeseníků ... dlouho jsem tam nebyla :D ...
Ve čtvrtek jsme se šli projít po té cyklostezce do průsmyku, nevím jak se jmenuje, ale vede tu silnice na druhou stranu hor do Podbrda, když chcete jet autem a ne vlakem tunelem. Prošli jsme asi půlku cesty, když začalo opět pršet. Otočili jsme to a zamířili na konečně pořádný oběd, s masem! ... do restaurace s pěkným jménem Tripič. Dala jsem si nějaký kretej řízek se sýrem a zeleninou na másle... ten řízek byl tak obří... a mňami.
Odpoledne pršet přestalo a trochu se to protrhalo. Udělali jsme si pouze malou procházku k jednomu kostelíku za řekou.

Na večer jsme si pořídili místní víno, abychom to trochu zapili. Dvojice višňových jelzinů, zásob z domova, nám už došla po těch dvou týdnech. Paní domácí nám při placení také nalila víno, ale poněkud jiné barvy, no nic... holt jsme se museli trochu namíct. Úplně všechno víno jsme nedopili a vzali jsme si ho s sebou do vlaku :D ...

pátek 1. 8.
Ráno se dobalilo a paní domácí nás hodila na vlak. Bylo krásně. Ranní mlha z dešťů se rozplynula a sluníčko pálilo už v těch devět jak šílený. ... ještě že odjíždíme, že...

Následoval přestup v Jesenici, ve Villachu a ve Vídni. V půl desátý večer jsme byli zpět v Praze. Na hranicích s ČR jsme si připili na návrat a pak v každé zastávce v Čechách. Ještě že těch zastávek bylo tak málo, neměli jsme tolik vína :D ...

sobotěnka 2. 8.
Pěkně až v jedenáct jsme nastoupili na Florenci do studenta a odfrčli na oběd do Chomutova. Už zde na nás čekal. Nějak jsme se tu zdrželi, taktéž i nákupem zásob a domů se dostali až... před pátou.

a dys is dý end...
uf...

<<<<