Jarní háj

     Krajina přetákající šedavou barvou neláká k procházkám. Jarní počasi si tropí šoufky. Nedávno téměř letní počasí se během několika dní transformovalo o pár měsíců nazpátek. Vzduchem poletují sněhové vločky unášené ledovým větrem. Přeháňky. Slunce vykoukne zpoza mraků a svět je hned optimističtější. Nadýchaní beránci volně pobíhají po obloze. Sníh. Slunce. Změna je život.

     Koncem tohoto pracovního týdne mi do obličeje dýchla krutá pravda. Za chvíli je konec. Opilá naivní představou, že semestr trvá věčnost, jsem si svobodně proplouvala světem. Inu, bylo to hezké, ale nic netrvá věčně. Chybí mi toho tolik, že by se tím dal vyplnit balon vzducholodě. Akorát by asi neletěl. Musím začít něco dělat. Občas by se hodilo, aby mě někdo nakopl, hodně. Třeba bych pak pracovala jako dráčik XD... chníííí... a když už něco začnu dělat, tak mi to trvá tak hrozně dlouuuuuho... škoda mluvit. Stupeň mé výkonnosti se limitně blíží nule, jen je otázka jestli zprava, či zleva... hmmm....

     Dneska jsem se odhodlala pod tíhou skutečnosti a konečně dodělala druhý úkol z matišky. Zní to docela dobře až do chvíle, kdy si člověk uvědomí, že úkolů z matišky je 5. Ale zadané máme zatím jen 3, juchú.
     Je prodloužený víkend. Co to znamená? Jsou Velikonoce, chi, fajn. Mám svůj skromný plán. Chci udělat úkoly, které mi již delší dobu uhrazávají svědomí; nějaké ty redukce déleček, nějaká ta úložička na geodézijku a teorii chybek, či rozdělaný půdorysek baráčku. Jsem zvědavá, kolik toho zdolám... chich

     Osůbka posedávající na nepohodlné posteli často pozoruje strop pokoje. Přemýšlí. Nepřetéká zrovna optimismem, i když k tomu v podstatě nemá důvod. Ale ano, vždycky je nějaký důvod, příčina. Sama si poradit nedokáže. A tak sedí, pozoruje stíny na stropě a dumá dál... třeba jednou na něco přijde...