Den první

      Jen s obtížemi by jste narazili na knihu, které by se na internetu dostávaly pouze kladné recenze. Výjimky se však přeci jenom čas od času objevují. Takovýto osud byl přiřknut i této knize, rozdělené v Čechách do dvou netenkých svazků. Ve světě skrytém v optických kabelech se na ni pějí povětšinou samé ódy. Je to neobvyklé, ale ne překvapující.

Jméno větru

Patrick Rothfuss

     V zahraničí vyšlo Jméno větru pouze v jediném svazku, rozdělení do dvou je, odhaduji, pouze marketingovým tahem. Kdo by si koupil drahou tlustou knihu čítající přibližně 650 stránek, když si není jistý, zda se mu bude zamlouvat? Navíc, když jde o autorovu prvotinu.
     Jména větru se ale nemusíte obávat, zklamaní rozhodně nebudete, ba naopak. Vaším jediným přáním po dočtení bude, aby tato baculatá knížka byla o pár set stránek tlustší, nebo ještě lépe, aby se už pokračování spokojeně válelo ve vaší knihovně.
     Tato kniha spatřila světlo světa v roce 2007, o rok později vyšla i u nás v podobě již zmiňovaných dvou dílů.

     Kniha zaujme na první pohled svým obalem, na němž rozevlátý mladík se zrzavými vlasy, se zelenýma očima, loutnou přes rameno a knihou v ruce hledí na potencionální čtenáře. Povedená obálka je dílem amerického ilustrátora Donata Giancola.

     Následující část prozrazuje obsah díla! Achtung bitte, SPOILER!
     Osobou z přebalu není nikdo jiný, než sympatický hlavní hrdina, Kvothe. Celý příběh je rozdělen  do dvou rovin, jakýsi příběh v příběhu. Vnější obal tvoří děj odehrávající se v hostinci U Pocestného kamene patřící muži jménem Kote, který je až podezřele podobný legendárnímu Kvothemu. V hostinci majiteli pomáhá mladík Bast, nazývající hostinského Resh. Jediné, co se pro začátek o této dvojici dozvíme je, že Bast není člověk a Kote je skutečným legendami opředeným Kvothem. Jeho skrytou totožnost odhalí Kronikář, který je v nesprávnou chvíli na nesprávném místě, a přesvědčí ho, aby prozradil svůj příběh. Po počáteční nechuti a strachu z odhalení však Kvothe souhlasí a vyčlení si na vyprávění tři dny.
     Kvothe se narodil jako syn kočovných umělců. Jeho otec byl vynikající herec, zpěvák a muzikant, stejně tak jako jeho matka, zároveň byl i majitelem celé společnosti. Při jedné zastávce na jejich putování, při představení pod širým nebem, se Kvothe setká se skutečným arkanikem, starcem Abenthym. Ben, jak mu Kvothe začal říkat, se stal jeho osobním učitelem a přivedl tak malého komedianta k myšlence studia sympatie (dá se  říci magie) na Univerzitě.
     Kvothe nevyniká pouze ve hře na loutnu, zpěvu, nebo herectví, na svůj věk je velice bystrý, chytrý a celkově všestranně nadaný. Kdo ví, kam by to dotáhl, kdyby se nestalo to, co se stalo.
     Svět, jenž vytvořil Rothfuss, by se dal přirovnat k našemu středověku. Není to fantasy svět, kde je magie běžná. Nehemží se to tady čarodějnicemi, kouzelníky a já nevím, čím vším. Lidé si o ostatních, kteří věří na nadpřirozené síly a bytosti, myslí nepěkné věci. Kouzla pro ně existují jenom v legendách, pohádkách a bájích. Spisovateli se podařilo stvořit tajemný svět, kde se legendy chvílemi stávají skutečností.
     Čandríni. Nedlouho poté, co společnost opustil Ben, byli kočovníci napadeni a nemilosrdně do posledního povražděni. Kvothe měl štěstí, přežil, a to jen díky sbírání bylinek v lese, kam ho poslala matka. Po návratu do zničeného tábora, zahaleného do modrých plamenů, zbytků ztrouchnivělého dřeva a zrezivělého kovu, narazil na podivnou skupinku lidí sedících kolem ohně rodičů. Od nich se Kvothe dozvěděl o důvodu přepadení - Kvothův otec zpíval nevhodnou písničku. Skupinku nezvaných hostů něco vyrušilo, a ta proto urychleně zmizela.
     Tím Kvothemu skončilo dětství. Ve svých jedenácti letech se musel začít starat sám o sebe. Z lesa se do města Tarbean dostal na povoze, kde v roli sirotka žil o žebrotě skoro tři roky. Za tuto dobu si našetřil na cestu k Univerzitě, kam ho přijali ke studiu.
     Ani tady se nevzdal pátrání po Čandrínech, i když to bylo náročnější, než si původně myslel. Zmínky o nich byly pouze v podobě bájí a pohádek, než v podobě faktů, které hledal. Při studiu  na Univerzitě získal několik dobrých kamarádů a jednoho velkého nepřítele. Do života mu vstoupila i dívka jménem Denna s kouzelným hlasem a s nadáním z ničeho nic zmizet.
     To by jako výtah z obsahu první poloviny asi stačilo, pokud vás zajímá, co se dělo dál, není nic jednoduššího, než navštívit nejbližší knihkupectví, či knihovnu :)
     Ende des SPOILERs

     A proč lze tuto knížku považovat za tak povedenou? Osobně si na ní nejvíce cením její atmosféry, která prostupuje celým jejím obsahem. Čtenáře pohltí od první stránky a na závěr ho vyplivne jako závislého, opilého novorozence do temného světa reality.

ukázka:

     Jmenuji se Kvothe, což se vyslovuje téměř stejně jako "kvóta", ale ne docela. Jména jsou důležitá, protože o lidech mnohé vypovídají. Měl jsem více jmen, než si kdo zaslouží mít.

     Ademové mi říkali Maedre. Což, podle výslovnosti, může znamenat "Plamen", "Hrom" nebo "Zlomený strom".

     "Plamen", to je jasné, pokud jste mě někdy viděli. Mám jasně rudé vlasy. Kdybych se narodil o pár století dřív, patrně by mě upálili jako démona. Nosím je krátké, ale jsou neposlušné. Když je nechám být, rozježí se a pak vypadám, jak by mě někdo podpálil.

     "Hrom" přičítám svému silnému barytonu a divadelnímu výcviku v raném věku.

     Jméno "Zlomený strom" jsem nikdy nepovažoval za podstatné. I když při pohledu nazpět soudím, že by se dalo považovat přinejmenším zčásti za věštecké.

     Můj první učitel mi říkal E'lir, protože jsem byl chytrý a věděl jsem to. Má první opravdová milenka mi říkala Dulator, protože se jí líbilo, jak to zní. Také mě nazývali Stínovec, Dlouhoprsťák, Šestistrunka. A potom Kvothe Bezkrevný, Kvothe Tajemný a Kvothe Královrah. Ta jména jsem si zasloužil. Koupil a zaplatil za ně.

     Ale vyrostl jsem jako Kvothe. Otec mi jednou řekl, že to znamená "vědět".

     Samozřejmě na mě volali ještě všelijak jinak. Mnohdy to byly hrubé výrazy, ovšem jen málokdy nezasloužené.

     Unášel jsem spícím mohylovým králům ukradené princezny. Spálil jsem město Trebon. Strávil jsem noc s Felurian a odešel živý a při smyslech. Byl jsem vyloučen z Univerzity ve věku mladším, než na ni lidé obvykle vstupují. Mluvil jsem s bohy, miloval ženy a skládal písně, při kterých minstrelové vzlykali.

     Možná jste o mně slyšeli.

Jméno větru, Patrick Rothfuss, překlad Jana Rečková, 2008: strana 60