Bylo, nebylo, za devatero horami a lesy v údolí nejmenované řeky se rozkládalo městečko nevelkého rozměru a významu. Jednoho mrazivého dne se večer ve čtvrt na osm setkaly dvě osoby na autobusové zastávce u hlavní silnice nedaleko bývalého Jedličkova ústavu, který samy po osm let zdatně navštěvovaly. Jednu hřál v kapse lístek na koncert, klíče, mobil a nějaký ten zelený obal na peníze s velmi nečekaným obsahem.
Druhou osobu, celou v černém, nejspíš gangster s taškou přes rameno a vlhkými vlasy, hřála v tašce lahev s podezřelou čirou tekutinou a mnoho dalších pro jistotu neidentifikovaných věcí. A tak tyto dvě vysoce podezřelé osoby dělaly, že čekají na dopravní prostředek krabicovitého vzhledu, jež by je dovezl na jejich požadované místo. Nejel. Pokaždé, když jím tyto dvě osoby či větší společenství takto podivných osob jelo v minulosti, jel načas. Teď nejel. Uplynulo 5 minut, 10 minut, 15 minut a prostředek dopravnicovitý stále nikde. Postály na zastávce ještě posledních 5 minut, čili uteklo dohromady (pro nezdatné počtáře, či zapřísáhlé odpůrce primitivních matematických operací) 20 minut. Inu, rozhodly se osůbky, že se vydají na vlakové nádraží a vymění jeden nespolehlivý dopravní prostředek za druhý ještě nespolehlivější. Měly štěstí, zrovna jim nejnespolehlivější dopravní zprostředkovatel ujel téměř před nosními dírkami. Jel načas.
Jak už to v pohádkách bývá milé děti, musely se tyto dvě osoby rozhodnout, co si počít. I rozhodly se. Vydaly se směrem, kterým přišly, bílá hmota jim vesele křupala a třpytila se pod tlapami. Minuly Dům U Modrých a bílých hvězd a modrých umělých kuželovitých stromků, jenž dokresloval jejich náladu. Stalo se, že skončily v Tescoidním obchodu. Prošly promenádami ukrývající se uvnitř komplexu, ukradly z regálů mnoho nejpodezřelejších věcí, čestně zaplatily u pokladny a vypařily se do bílých závějí. Znenadání se osoba v černém proměnila v psa, ne černého zlého psa, který vystupuje například v detektivnm příběhu Pes Baskervillský, ale hravého dovádivého roztomilého psíka nadrženého na sněhovou nadílku. Psík běhal skotačil, vytvářel stopy v nedotčeném sněhu a byl z toho ... mimo.
Po nějaké době kolem nejhlavnější silnice, kterou v tomto popisovaném maloměstě mají, došla dvojice hlavních postav našeho příběhu do domu s věží. Nebydlel v něm však černokněžník, ani tam nebyl ve věži zavřený Dalibor hrající na housle. Ve věžičce pobýval zelený kamarád Volek a blízko něj dvojice chlupatých, teplých úchyláčků zavřených pro bezpečí okolí v kleci.
Když zaklapla západka zámku proměnila se místnost s kamarádem Volkem a dvojicí chlupatců v temnou knajpu dunící hudbou, kterou si dvojice původně za 150,- chystala onoho večera poslechnouti. Hudba nebyla přesně úplně dočista ta samá, která duněla nějakých 8 km daleko odtud, ale byla obohacena o mnoho dalších a možná dá se říci i lepších kusů písní. Osoby značně původně zklamané si vše vynahradily a ještě ušetřily za cestu tam i zpět.
Pokud by vás milé děti zajímalo, co měli ochinchini, promiňte lidé, za občerstvení byla tu zelená voda od okurek lahodné to chuti a žlutavý pěnivý mok nespecifikovaného původu, nechtějte to vědět, bály by jste se děti! A křupavé polštářky se zakuklenými larvými housenkami.
Celé dunění bylo zakončeno dvacetičtyř minutovým příběhem ze sklepního života pracujících, zahraničních, počítačových maniaků.
Obloha bez mráčku, bílo, mráz a hvězdy. Ochinchin doprovodil druhého Ochinchina domů a ... zazvonil zvončík a je koniec...
pár ilustrací:
Žádné komentáře:
Okomentovat