Knížky takového docela nezvykle malého formátu a jak jsou tlusté! A mají sympatické obálky od Milana Fibigera! No o čem to píšu? O Hlídkách přece :)
Denní hlídka
Sergej Lukjaněnko, Vladimir Vasiljev
Tato knížka, která mě pohltila na čtyři dny a uvěznila ve svém vlastním světě, proplouvá vlnami české fantasy už nějakých 5 let. O pár měsíců déle zde plave první díl této čtyřdílné a dalo by se říci i pětidílné trilogie věnované Hlídkám - Noční hlídka. Pro zasažené těmito knížkami se nemusí nic víc dodávat a seznamovat je s tímto světem nemá smysl, aby se začali tajemně usmívat a polykat sliny. Mohla bych zde vylévat své nadšení, ale nikdo by z toho asi nic neměl, natož aby se nezasvěcený dozvěděl, o čem tyto knížky z východu vlastně jsou. A proč nad nimi mnoho čtenářů tvoří nadměrné množství slin, či nadšeně kvíká.
V prvním díle - již zmínéné Noční hlídce (Sergej Lukjaněnko) poznáváme náš svět zcela z jiné perspektivy. Ocitáme se v Moskvě, což by nebylo tak neobvyklé, jednoduše ruský spisovatel píše o svém hlavním městě. Ale tohle není obyčejný románek z lidského prostředí, je to přeci jenom fantasy, tudíž se svět musí něčím lišit. Autor nás od prvních stránek pevně připoutá k příběhu, tak propracovanému, že si čtenář stěží dokáže představit, že to není pravda. Lukjaněnko příběh vypráví z mnoha úhlů, které se později dokonale a přímo geniálně spojí v jednolitý kus.
Dost už neurčitého tlachání kolem a kolem a rovnou k jádru věci. Kniha Noční hlídka nás seznámí se světem Jiných - lidí, kteří jsou schopni vstoupit do svého stínu - do Šera a tam sledovat svět zcela jinýma očima. Vše je překvapivě šedivé a zpomalené. Před očima Jiných se nic neukryje, mohou si kdykoli přečíst, co si daný člověk myslí a také jsou schopni ovlivnit libovolně jejich chování, ale ne zadarmo. Musí se zpovídat protistraně. Jiní jsou rozděleni na dva nesmiřitelné tábory - na Světlé (dobro) a Temné (zlo) jak se černobíle tento svět rozdělil v prvním díle. Světlí v noci kontrolují pomocí Noční hlídky Temné a Temní zas přes den Světlé prostřednictvím Denní hlídky. V Moskvě vede Noční hlídku Boris Ignaťjevič, Geser a Denní hlídku Zavulon - mágové mimo kategorie. Na tyto dvě skupiny dohlíží instituce Inkvizice, hlídající rovnováhu sil na Zemi pomocí Dohody.
Do světa Jiných nás uvedl sympatický mladý muž jménem Anton Goroděckij - člen Noční hlídky (Světlý), mág analytik přeložen dočasně do role operativce. Sedm let uběhlo od jeho iniciace pod ochrannými křídly Gesera a on se vydal do práce v ulicích - zachránil před útokem upírů neiniciovaného chlapce Jegora, napomohl Hlídce k nové Velké kouzelnici Světlaně a mimo jiné zachránil svět před zkázou, jak se domníval. Jako základní informace, to myslím stačí. Prozradila jsem toho až dost pro seznámení s prostředím.
Denní hlídka - čili druhý díl této čtyřdílné trilogie nám ukazuje, že svět Jiných není daleko tak černobílý, jak se po prvním díle mohlo zdát. I Světlí ve snaze ochránit lidstvo mají své temnější stránky a uchylují se k ne zrovna pěkným praktikám. Temní se naopak mohou zdát mnohdy světlejší než Světlí. Záleží pouze na úhlu pohledu.
Stejně jako kniha Noční hlídka, tak také i Denní hlídka je rozdělena na tři části - příběhy. Po přečtení prvního - takového oddychového jsem si začala řikat, WTF? Co to znamená? To nějak bude souviset s hlavním dějem? Touto částí nás provádí stará známá Alice Donnikovová, která po ztrátě schopností je poslána na dovolenou, kde má nabrat zpět své síly, netuší však, že na stejném místě se ze stejného důvodu nachází nepřítel. Nitky osudu způsobí nešťastný konec prvního příběhu.
Po přečtení druhé části, zcela odlišné od první, tentokrát z pohledu Zrcadla, mi stále unikal význam prvního dílu s Alicí. Potkali jsme zde však dalšího starého známého, tentokrát ještě známějšího než Alice - Antona. Kdo měl tady v tom prsty celou tu dobu? Vrtalo mi hlavou a na mysl mi vyplulo pouze jediné jméno. Ale tahle knížka se nedá jen tak snadno odhadnout. Když se vám už zdá, že tomu rozumíte, zjistíte, že je všechno docela jinak.
Třetí část knížky byla takovou třešničkou na dortu, která všechno vysvětlila. Napřed to celé úplně zamotala a čtenář se ve svém uvažování vydal stejně jako postavy ke špatnému závěru, ale nakonec se vše vysvětlilo. Zůstalo mi jen jedno velké O. Navíc se třetí část knížky odehrávala téměř celá v předvánoční Praze roku 1999. Bylo hodně zajímavý, číst o Praze z rukou ruských spisovatelů a jak to vypadalo, asi jí opravdu navštívili.
Celou knížku, tak jako tu předchozí provádějí zajímavé filozofické úvahy. Nemusíte se ale děsit, nejsou to takové ty nezáživné žvásty, kterým rozumí jenom jejich autoři, jež známe z hodin filozofie. Jsou to zajímavě podané úvahy ze strany jak Temných tak i Světlých a čtenář si uvědomí, že Světlí tak i ti Temní jsou v podstatě úplně stejní. Snaží se jen přetroufnout své domnělé nepřátele.
Navíc v téhle knížce potkáte docela detailní popis jednoho klipu od Rammsteinů :)
Vítr si nepřál, aby Jegor vyjel nahoru.
Vítr prosil, aby se vrátil.
Bylo to s podivem, ale nikdo kromě něj si toho vichru zřejmě nepovšiml. Lidí tu bylo pár - kolem půlnoci bývá stanice prázdná. Několik jich sjíždělo po vedlejších schodech dolů a na těch Jegorových taky nebyl skoro nikdo - jedna postava před ním, dvě či tři za ním. To bylo všechno.
Až na ten vítr.
Jegor vrazil ruce do kapes a ohlédl se. Už takové dvě minuty, od okamžiku, kdy vystoupil z vlaku, se nemohl zbavit pocitu, že se na něj upírá čísi pohled. Ten pocit nebyl děsivý, spíš uhrančivý a bodající jako injekční stříkačka.
Úplně dole na jeho eskalátoru stál vysoký muž v uniformě. Nebyl to policista, ale voják. Pak jakási žena s ospalým dítětem, které se jí drželo za ruku. A ještě jeden muž, tentokrát mladík v oranžové bundě a s CD-přehrávačem. Vypadal, že taky spí vestoje.
Noční hlídka, Sergej Vasiljevič Lukjaněnko, překlad Libor Dvořák 2005: strana 9
Bar ale zůstal přesně takovej, jak jsem si ho zapamatoval. Pult, vysoký židličky, lesklý chromovaný pípy. A v koutě televize. Jedině ten klip, co tam běžel, už byl docela jinej. Mladík s podezřele zarudlýma očima v dešti líbal ruku slečně v nachových šatech. Dál už se všechno vyvíjelo jako v normálním dobrým thrilleru. Vlčí tlamy a tak dále. Hodně se mi líbil moment, kdy ten mladík, neznámo proč oblečenej do nachových dívčích šatů, vyšel na plesovej parket a rozsypal se na několik vlků. A zamlouval se mi i poslední záběr - ta slečna na plesový hosty mrkla zrudlýma očima...
Denní hlídka, Sergej Vasiljevič Lukjaněnko, překlad Libor Dvořák 2005: strana 231-232
"Borisi Ignaťjeviči!" neudržel se Anton. "Kam vy na tyhle zajímavý podničky pořád chodíte? Jednou si najdete lyžařskou pivnici, pak bar lesbiček, instalarérskej bufítek nebo filatelistickou jídelničku..."
Geser jen rozhodil rukama:
"Ale chlapče, přece nechceš, abych ti znovu připomínal, s kým pracujeme. My přece pracujeme..."
"S Temnýma." broukl Anton a konečně dopadl do křesla.
"Nene, kamaráde, to nemáš pravdu. My pracujeme s lidmi. A lidi - to rozhodně není stádo klonovaných ovcí, která jedna jako druhá žvýkají trávu a uprdnou se vždycky všechny naráz. Každý člověk je individualita. Což je naše potěšení, protože to komplikuje práci Temných. Ale zárověň je to naše smůla, protože to komplikuje práci nám. A pokud máme alespoň trochu rozumět těm, o jejichž duše vedeme ten věčný zápas, tak je musíme dobře znát. Nejen já, rozumíš mi? My všichni! Musíme umět porozumět každému - uhrovitým puberťákem, co se na diskotéce cpe extází, počínaje a přestárlým profesorem s degenerovanými šlechtickými předky, který všechen volný čas věnuje svým kaktusům, konče... Ostatně, bar, kde se scházejí kaktusáři, má mimořádně zajímavou kuchyni a velice svérázný interiér. Jenže my dva se teď nikam vypravit nemůžeme. Všiml sis toho ochranného štítu?"
Anton přikývl.
Denní hlídka, Sergej Vasiljevič Lukjaněnko, překlad Libor Dvořák 2005: strana 311-312
Ať už mam úspěšně zkouškový za sebou a můžu se nechat pohltit tímto úchvatným světem, uvidíme se Šerá hlídko :)
Nějak jsem se rozepsala... maličko, ale když jde o něco takovýho, těžko se to shrnuje do pár řádek XD
Dost už neurčitého tlachání kolem a kolem a rovnou k jádru věci. Kniha Noční hlídka nás seznámí se světem Jiných - lidí, kteří jsou schopni vstoupit do svého stínu - do Šera a tam sledovat svět zcela jinýma očima. Vše je překvapivě šedivé a zpomalené. Před očima Jiných se nic neukryje, mohou si kdykoli přečíst, co si daný člověk myslí a také jsou schopni ovlivnit libovolně jejich chování, ale ne zadarmo. Musí se zpovídat protistraně. Jiní jsou rozděleni na dva nesmiřitelné tábory - na Světlé (dobro) a Temné (zlo) jak se černobíle tento svět rozdělil v prvním díle. Světlí v noci kontrolují pomocí Noční hlídky Temné a Temní zas přes den Světlé prostřednictvím Denní hlídky. V Moskvě vede Noční hlídku Boris Ignaťjevič, Geser a Denní hlídku Zavulon - mágové mimo kategorie. Na tyto dvě skupiny dohlíží instituce Inkvizice, hlídající rovnováhu sil na Zemi pomocí Dohody.
Do světa Jiných nás uvedl sympatický mladý muž jménem Anton Goroděckij - člen Noční hlídky (Světlý), mág analytik přeložen dočasně do role operativce. Sedm let uběhlo od jeho iniciace pod ochrannými křídly Gesera a on se vydal do práce v ulicích - zachránil před útokem upírů neiniciovaného chlapce Jegora, napomohl Hlídce k nové Velké kouzelnici Světlaně a mimo jiné zachránil svět před zkázou, jak se domníval. Jako základní informace, to myslím stačí. Prozradila jsem toho až dost pro seznámení s prostředím.
Denní hlídka - čili druhý díl této čtyřdílné trilogie nám ukazuje, že svět Jiných není daleko tak černobílý, jak se po prvním díle mohlo zdát. I Světlí ve snaze ochránit lidstvo mají své temnější stránky a uchylují se k ne zrovna pěkným praktikám. Temní se naopak mohou zdát mnohdy světlejší než Světlí. Záleží pouze na úhlu pohledu.
Stejně jako kniha Noční hlídka, tak také i Denní hlídka je rozdělena na tři části - příběhy. Po přečtení prvního - takového oddychového jsem si začala řikat, WTF? Co to znamená? To nějak bude souviset s hlavním dějem? Touto částí nás provádí stará známá Alice Donnikovová, která po ztrátě schopností je poslána na dovolenou, kde má nabrat zpět své síly, netuší však, že na stejném místě se ze stejného důvodu nachází nepřítel. Nitky osudu způsobí nešťastný konec prvního příběhu.
Po přečtení druhé části, zcela odlišné od první, tentokrát z pohledu Zrcadla, mi stále unikal význam prvního dílu s Alicí. Potkali jsme zde však dalšího starého známého, tentokrát ještě známějšího než Alice - Antona. Kdo měl tady v tom prsty celou tu dobu? Vrtalo mi hlavou a na mysl mi vyplulo pouze jediné jméno. Ale tahle knížka se nedá jen tak snadno odhadnout. Když se vám už zdá, že tomu rozumíte, zjistíte, že je všechno docela jinak.
Třetí část knížky byla takovou třešničkou na dortu, která všechno vysvětlila. Napřed to celé úplně zamotala a čtenář se ve svém uvažování vydal stejně jako postavy ke špatnému závěru, ale nakonec se vše vysvětlilo. Zůstalo mi jen jedno velké O. Navíc se třetí část knížky odehrávala téměř celá v předvánoční Praze roku 1999. Bylo hodně zajímavý, číst o Praze z rukou ruských spisovatelů a jak to vypadalo, asi jí opravdu navštívili.
Celou knížku, tak jako tu předchozí provádějí zajímavé filozofické úvahy. Nemusíte se ale děsit, nejsou to takové ty nezáživné žvásty, kterým rozumí jenom jejich autoři, jež známe z hodin filozofie. Jsou to zajímavě podané úvahy ze strany jak Temných tak i Světlých a čtenář si uvědomí, že Světlí tak i ti Temní jsou v podstatě úplně stejní. Snaží se jen přetroufnout své domnělé nepřátele.
Navíc v téhle knížce potkáte docela detailní popis jednoho klipu od Rammsteinů :)
pár ukázek:
Eskalátor se plazil pomalu a s námahou. Co se dá dělat - je to stará stanice. Zato vítr se betonovým tubusem proháněl ostošest - čechral vlasy, nafukoval kapuci, vnikal až pod šálu a snažil se každého srazit dolů.Vítr si nepřál, aby Jegor vyjel nahoru.
Vítr prosil, aby se vrátil.
Bylo to s podivem, ale nikdo kromě něj si toho vichru zřejmě nepovšiml. Lidí tu bylo pár - kolem půlnoci bývá stanice prázdná. Několik jich sjíždělo po vedlejších schodech dolů a na těch Jegorových taky nebyl skoro nikdo - jedna postava před ním, dvě či tři za ním. To bylo všechno.
Až na ten vítr.
Jegor vrazil ruce do kapes a ohlédl se. Už takové dvě minuty, od okamžiku, kdy vystoupil z vlaku, se nemohl zbavit pocitu, že se na něj upírá čísi pohled. Ten pocit nebyl děsivý, spíš uhrančivý a bodající jako injekční stříkačka.
Úplně dole na jeho eskalátoru stál vysoký muž v uniformě. Nebyl to policista, ale voják. Pak jakási žena s ospalým dítětem, které se jí drželo za ruku. A ještě jeden muž, tentokrát mladík v oranžové bundě a s CD-přehrávačem. Vypadal, že taky spí vestoje.
Noční hlídka, Sergej Vasiljevič Lukjaněnko, překlad Libor Dvořák 2005: strana 9
Bar ale zůstal přesně takovej, jak jsem si ho zapamatoval. Pult, vysoký židličky, lesklý chromovaný pípy. A v koutě televize. Jedině ten klip, co tam běžel, už byl docela jinej. Mladík s podezřele zarudlýma očima v dešti líbal ruku slečně v nachových šatech. Dál už se všechno vyvíjelo jako v normálním dobrým thrilleru. Vlčí tlamy a tak dále. Hodně se mi líbil moment, kdy ten mladík, neznámo proč oblečenej do nachových dívčích šatů, vyšel na plesovej parket a rozsypal se na několik vlků. A zamlouval se mi i poslední záběr - ta slečna na plesový hosty mrkla zrudlýma očima...
Denní hlídka, Sergej Vasiljevič Lukjaněnko, překlad Libor Dvořák 2005: strana 231-232
"Borisi Ignaťjeviči!" neudržel se Anton. "Kam vy na tyhle zajímavý podničky pořád chodíte? Jednou si najdete lyžařskou pivnici, pak bar lesbiček, instalarérskej bufítek nebo filatelistickou jídelničku..."
Geser jen rozhodil rukama:
"Ale chlapče, přece nechceš, abych ti znovu připomínal, s kým pracujeme. My přece pracujeme..."
"S Temnýma." broukl Anton a konečně dopadl do křesla.
"Nene, kamaráde, to nemáš pravdu. My pracujeme s lidmi. A lidi - to rozhodně není stádo klonovaných ovcí, která jedna jako druhá žvýkají trávu a uprdnou se vždycky všechny naráz. Každý člověk je individualita. Což je naše potěšení, protože to komplikuje práci Temných. Ale zárověň je to naše smůla, protože to komplikuje práci nám. A pokud máme alespoň trochu rozumět těm, o jejichž duše vedeme ten věčný zápas, tak je musíme dobře znát. Nejen já, rozumíš mi? My všichni! Musíme umět porozumět každému - uhrovitým puberťákem, co se na diskotéce cpe extází, počínaje a přestárlým profesorem s degenerovanými šlechtickými předky, který všechen volný čas věnuje svým kaktusům, konče... Ostatně, bar, kde se scházejí kaktusáři, má mimořádně zajímavou kuchyni a velice svérázný interiér. Jenže my dva se teď nikam vypravit nemůžeme. Všiml sis toho ochranného štítu?"
Anton přikývl.
Denní hlídka, Sergej Vasiljevič Lukjaněnko, překlad Libor Dvořák 2005: strana 311-312
Ať už mam úspěšně zkouškový za sebou a můžu se nechat pohltit tímto úchvatným světem, uvidíme se Šerá hlídko :)
Nějak jsem se rozepsala... maličko, ale když jde o něco takovýho, těžko se to shrnuje do pár řádek XD
Žádné komentáře:
Okomentovat