Slovenija, fajná to zem

Tři týdny prázdnin a usilovného pracovního nasazení odnesl vichr z hor. Nadešel okamžik opakující se vcelku pravidelně jednou za rok na přelomu července a srpence. Přišlo na řadu opustit přívětivé kraje domovské a vydat se do míst nepoznaných. Tento roček bylo na programu Slovinsko.

Jako správný pracující človíček prospěšný společnosti jsem šla ještě den odjezdu do práce. I když jsem měla domluveno, že zdrhnu dříve. Zadařilo se a stihlo se vše, jak bylo naplánováno. Pojedla jsem něco a stihla v klidu autobus, kterým jsem se měla přemístit do našeho milého hlavního městečka plného věžiček. Večer se šlo ještě do píckérie

Sobotník 20. 7.
Muselo se vstávat již velice brzy, ještě téměř před ranním kuropěním. Vlak jel v 6.39 z hlaváku. Jelo se přes Vídeň Meidling, Villach a Jesenici do Bohinjský bistrice. Tam na nás čekalo sympatické ubytování apartmánovitého vzezření, zdánlivě ve sklepení, ve skutečnosti v přízemí. K ubytování bylo přičleněno i venkovní zastřešení sezení. Luxus jednoduše.

Nedělník 21. 7.
Průzkum okolí. Busem se jelo na zastávku Slap Savica - nebo-li vodopád Savica. Asi 20 minut se k vodopádu muselo jít pěšky do kopce. Připadali jsme si skoro jako v Čechách, tolik Čecháčků...Po této krátké zacházce jsme se pěšky vydali směrem k ubytování. Po nějaké hodince jsme došli ke břehům Bohinjského jezera a po pozdně odpoledním šplhání na kopec Rudnica (necelých 1000 m - údolí bylo asi 550 m) jsme konečně šťastně dorazili zpět.

Pondělník 22. 7.
Výletník vláčkem k jezeru Bled přes roklinu Vintgar. Krom koupání v jezeře jsme si i zaveslovali na ostrov s kostelíkem. Mnozí tam doplavali, ale my si raději pořídili plavidlo na hodinu. Nějak mě to veslování začalo bavit... asi si pořídim loděnku XD...

Úterník 23. 7.
Na tento den připadla nejnáročníjší túra z celé dovolené. Lezlo se na skalní stěnu asi 700 m vysokou. Aspoň, že na nás nepražilo sluníčko, jako by i počasí chtělo abychom tam vylezli, tak se dopoledne schovalo. Za vršíkem na nás čekalo Črné jezero a a ze stěny krásný výhledy nauzavřené údolí kopci s Bohinjským jezerem. Před cestou dolů jsme se na občerstevní stavili na jednom Domu, palačinky a vychlazený ledový čaj nás zachránily před smrtí vyprahnutím. Při klesání trvajícím asi hodinu a půl usilovné chůze nás zastihl déšť. I nad  nás nakonec dorazily bouřky vzniknuvší nad Triglavem. Dole při čekání na bus už zas nepršelo.

Středečník 24. 7.
Výprava busovitým nástrojem do Bohinje k jezeru a dále do Staré Fužiny se zrovna nevydařila. Vrátily se bouřky a deště kolem poledne. Proto jsme si sbalili saky i paky a vrátili se pod střechu, kde jsme zbytek dne prováleli a chvílema i prospali. Večer se pomalu začínalo balit.

Čtvrtečník 25. 7.
Tento den byl ve znamení přesunu na jihozápad, na pobřeží Jadranu. Dopoledne jsme ještě při posledním procourání po Bohinjský bistrici objevili vstup do tunelu pod kopci, kterým jsme zanedlouho měli jet dál. Je dlouhý něco kolem 6 km. Těsně před polednem jsme nasedli do vláčku a přes již uzmiňovaný tunel se vydali dále. Hodinové čekání v Nové Gorici, kde jsme s překvapením zjistili, že nastupujeme opět do toho samého vlaku, kterým jsme přijeli, zajímavé... byl tady ale děsný hic i ve stínu, 35 prej... uch... Nasedlo se teda do vláčku a jelo se do Divači, kde jsme čekali skoro 2 hodiny. Vlak měl ještě k tomu zpoždění, hezké. Do cíle, Koperu jsme přijeli až kolem sedmý večer, myslim. Trochu jsme tady bloudili, ale naštěstí hledání ubytování - místních vysokoškolských kolejí, bylo úspěšné. Luxusní ubytování - s vlastní koupelnou a kuchyňkou a klimatizací, trochu kazil výhled na parkoviště kamionů. Ale co stejně to tam bylo fajné. Večer jsme se vydali ještě na výlet do města a k moři.

Pátečník 26. 7.
Opětovný průzkum okolí ubytování s výletem busem do vedlejšího přímořského městečka Izola. Jeli jsme se vykoupat v móřži! ... Bylo teplůčké...

Sobotník 27. 7.
Protože byl víkendík a nechtěli jsme tím pádem organizovat výlet do jeskyně Postojna, aby tam nebylo zas tolik narváno, tak jsme se vydali do sever. Poznat italské pobřeží, Terst. Bylo velice vedro, procourali jsme velice dostatečně město, včetně hradu na kopci a po zklamání z nesympatické placené možnosti koupání jsme odjeli neklimatizovanám autobusem zpět do Koperu.

Nedělník 28. 7.
Měl být opět hicek náramný. Proto jsme se busem přestěhovali opět k moři, tentokrát do nejjižnějšího přímořského slovinského města, Pirana. Asi jsem se do něj zamilovala, je fakt krásný. Je na kopečku z kterýho je krásnej pohled do okolí, celý město má krásnou italskou architekturu, uzoučký uličky a tak... prostě je velice sympatické. Dokonce jsme našli i docela dobrou neplacenou pláž s možností se schovat do stínu, i když oproti Izole tu neměli bezplatné sprchy, což nás docela naštvalo.

Pondělník 29. 7.
Konečně přišel všední den a proto jsme se vlakem vydali do Postojné (kvůli výluce jsme ale museli z Koperu do Divači busíkem). U Postojné jamy, jeskyně bylo i tak obrovské množství lidí ze všech konců světa. Zaplatili jsme opravdu tučné vstupné (22 a něco eur dospělý, 18 a něco student) a po sváče se zařadili do davu čekající u vstupu. Specialitou této soustavy jeskyní (prý dlouhé 21 km) je vláček, kterým se přepravují 2 km daleko návštěvníci. V jeskyni byla vcelku zima 8 stupňů, chtělo to proto něco na sebe navléci, my byli přichystáni.
Návštěva trvající něco přes hodinu byla pěkná, za ty prachy to přeci jenom stálo. Jeskyně jsou krásně zdobeny všemožnými krápníky. Při pěší části projdete asi 1 km chodeb, takže dohromady vidíte 5 km (zpět se opět jede 2 km). ... Když jsme se ocitli na povrchu, hezky jsme rozmrzali. Já jsem si pořídila ještě plyšovýho čolka, neboli človešku ribicu, místního obyvatele jeskyní, o kterým si dřív mysleli, že je to mládě draka, a tak se do jeskyní báli chodit.
Pomalu ale jistě jsme zamířili opět na vlak, začalo se totiž zatahovat a přicházely bouřky.

Úterník 30. 7.
Tento den jsme uskutečnili jeden výletík do dosti vzdáleného městečka od dočasného místa pobytu, do Rakeku. Rakev avšak nebyla naším cílem cesty. Byla to vedlejší vesnička, do které se ale jinak než pěšky nedalo v podstatě dostat, pokud nemáte po ruce autocár. Z Rakve, jak jsem Rakek familiérně pojmenovala jsme zkratkou lesem došli do Cerknice, jenž leží nedaleko největšího slovinského jezera, Cerkniška jezera. Místo jezera je ale v této době jen zarostlá plocha a pár menších jezíreček.

Středečník 31. 7.
Opět den přesunu. Z Koperu došlo k přestěhování do hlavního města navštěvovaného státu, Ljubljani. Ocitli jsme se v hlavním městě země a ještě k tomu všemu přímo v centru, hned na břehu řeky Ljubljanice. Ubytovali jsme se v podkrovnim bytě s výhledem na řeku (říčku - neni to ani Vltava a už vůbec ne Dunaj). Protože jsme se ubytovali už někdy před druhou, mohli jsme se hned vrhnout do prohlídky města.
Na každym rohu stojí něco od architekta Jože Plečnika, kterej pobýval nějakou dobu v Pražence.

čtvrtečník 1. 8.
Prohlídka města pokračovala, až byla večer zakončena konečně pořádnou večeří a ne již tradičními polívkami, či dokonce jen skromným chlebem.

pátečník 2. 8.
Dva týdny utekly do neznáma a před námi se vyskytovala jen cesta domů, do domoviny. Vlak měl asi 15 minut zpoždění. A tak místo odjíždět před čtvrt na deset ráno jsme odjížděli až před půl desátou. Z Ljubljaně se jelo pohodovým vláčkem, s klimatizací, takže cesta byla v klidu. Po přejetí 8 km tunelu jsme se ocitli v Rakousku. Do Villachu to bylo už kousek, zanedlouho jsme přesedali, naštěstí tam vlak už stál. Čekala nás několika hodinová cesta do rozpálené odpolední Vídně, kde jsme strávili asi něco přes hodinu čekáním na náš krásný český vláčik do matičky. Sice české vagony měli rakouskou mašinu, ale tim luxus končil. Samozřejmě se tu klimatizace nenacházela a v 35 stupních to bylo opravdu vyčerpávající cesta domu. Do Prahy jsme dojeli před půl desátou. Takže cesta nám trvala 12 hodin. Už nechci vlak aspoň měsíc vidět XD...

sobotník 3. 8.
Dopoledne jsme odfrčeli z Prahy do CV busíkem a až domů jsme dojeli autíkem. Tím dovolená skončila a v pondělí se šlo vesele do práce... hih

uf dokonáno... konečně XD