Mezi dvěma pokroucenými kmeny se prosmýkl Stín.
Běžel neslyšně a vytrvale, tichý a urputný ve své mlčenlivé noční honbě. Nabral vítr. Větřil zhluboka. Tlející listí a hořký závan dýmu z lidského ohniště. Slabounký pach malého skákavého tvora, který mu už před drahnou dobou zkřížil cestu. Schýlil hlavu až k zemi a zblízka očichával stopy, otištěné v blátě. Srdce se mu rozběhlo rychleji. Chřípí se samovolně rozšířilo, hryzavý hlad v útrobách se zakousl naléhavěji. Všechny svaly se napjaly k prasknutí, myšlenky v úzké, ušlechtile stavěné hlavě dostaly barvu krve.
Stín prolétl vysokou trávou jako šíp vystřelený z luku - stejně krutý a bez slitování. S neslyšným syknutím otřelo se sítí o jeho hladké šelmí boky, dřív než se přikrčil v úkrytu narovnaných klád. Cítil člověka.
Jiná rasa - Jenny Nowak, 1997, str. 7-8Jiná rasa
Jenny Nowak V roce 1966 bylo v Čelákovicích, obci nedaleko Prahy, nalezeno neobvyklé pohřebiště z počátku 11. stol. Ostatky 12-ti osob nesly jasné známky protivampyrického zásahu, v pár případech dokonce kombinovaného. To však nebyla jediná zvláštnost. Pohřbení jedinci byli na svou dobu neuvěřitelně vysocí - kolem 180 cm, s neobvyklými devátými stoličkami a řezáky přesahujícími linii ostatních zubů o 7-9 mm. Celý nález byl řádně zdokumentován, ale podivně zhodnocen - kosterní materiál nevybočuje z běžného průměru. Zajímavé.
Tyto fakta uchopila spisovatelka Jana Moravcová, píšící pod pseudonymem Jenny Nowak a pomocí své představivosti se pokusila v knize Jiná rasa zrekonstruovat tisíc let staré události.
Jiná rasa vypráví příběh o elegantních stvořeních - vražedně nebezpečných strojích na zabíjení oplývajících zvířecí nevinností, tak blízkých lidem a přitom tak odlišných. Jak by mohl člověk zazlívat šelmě, že z hladu zabíjí jiné savce? Pokud se však na jejím jídelníčku neobjeví sám.
Na začátku se seznámíme s Graen, osiřelou dcerou léčitele Marlina, pro mnohé tajemného čaroděje, který přicestoval z daleka a před kterým je dobré míti se na pozoru. Graen, čarodějova dcera, jak ji často nazývali, zůstala sama až do chvíle, kdy si pro ni přijel její strýc, pan Ješek, pán zboží Čelákovického, jehož umluvila žena. Chtěla vzít na svá bedra povinnost postarat se o dceru své bezbožné sestry, která se pachtila s čarodějníkem, jistě synem samotného satanáše.
Okolí čelákovického panství bylo odnepaměti za nocí kolem úplňku velmi nebezpečným místem. Pohyboval se zde Stín. Kdo se stal jeho cílem, neměl šanci. Za rozednění našli pouze znetvořené, podrápané, zakrvácené cosi, nepodobající se už ani tělu. Modlitby nepomáhaly, jako by se všem ďábel vysmíval.
Graen u svého strýce a tety pracovala jako ostatní děvečky. Dělala, co jí nařídili, nestěžovala si, alespoň díky práci zapomínala. Postupem času se k ní dokonce přestávali chovat jako k posedlé démonem. Vše vypadalo nadějněji až do okamžiku, kdy se stala středem zájmu a jednou z posledních nadějí pro tvory noci...
Na čelákovickém panství však ležel Stín a ani náboženské zpěvy z boleslavského kostela, které se za jasných jiter nesly přes kopce až sem, jej nedokázaly rozptýlit. Ani bělovlasí starci a nejvěkovitější vědmy nepamatovali, že by kdy Stínu nebylo. Od nepaměti si vybíral svou daň. Za nocí stříbrného měsíce, kdy stál jeho plný kruh jako zsinalá tvář v samém středu noci, plížíval se Stín světélkující temnotou a v patách mu šlo šílenství a smrt. Bývalo lepší mlčet, když udeřil, neznat se k tomu, co přinesla noc, ani slovem. Jen chvatně zakopat zbytky příšerné hostiny, co nejdál, hluboko v lesích, a vlastní bezhlesý strach uzamknout stejně hluboko v sobě. Neboť nebylo takových slov, jež by spasila. Lépe bylo sehnout hlavu a přes hrůzu z věčného zatracení přinášet Stínu oběti. Bylo tomu tak od věků a nikdy tomu nebude jinak. Stín byl mocný, věčný a bez slitování...
Jiná rasa - Jenny Nowak, 1997, str. 35
Tato kniha okouzlí a strhne. Musíte číst stále dál a dál. Začínáte chápat, vciťujete se do těch zvláštních krvelačných šelem a roste ve vás nenávist vůči lidskému pokolení a jeho zatemnělé mysli.
Po 14-ti letech se autorka vrhla do pokračování. Jsem ráda, že ho můžu konečně držet v rukou a znovu se ponořit :)
Tyto fakta uchopila spisovatelka Jana Moravcová, píšící pod pseudonymem Jenny Nowak a pomocí své představivosti se pokusila v knize Jiná rasa zrekonstruovat tisíc let staré události.
Jiná rasa vypráví příběh o elegantních stvořeních - vražedně nebezpečných strojích na zabíjení oplývajících zvířecí nevinností, tak blízkých lidem a přitom tak odlišných. Jak by mohl člověk zazlívat šelmě, že z hladu zabíjí jiné savce? Pokud se však na jejím jídelníčku neobjeví sám.
Na začátku se seznámíme s Graen, osiřelou dcerou léčitele Marlina, pro mnohé tajemného čaroděje, který přicestoval z daleka a před kterým je dobré míti se na pozoru. Graen, čarodějova dcera, jak ji často nazývali, zůstala sama až do chvíle, kdy si pro ni přijel její strýc, pan Ješek, pán zboží Čelákovického, jehož umluvila žena. Chtěla vzít na svá bedra povinnost postarat se o dceru své bezbožné sestry, která se pachtila s čarodějníkem, jistě synem samotného satanáše.
Okolí čelákovického panství bylo odnepaměti za nocí kolem úplňku velmi nebezpečným místem. Pohyboval se zde Stín. Kdo se stal jeho cílem, neměl šanci. Za rozednění našli pouze znetvořené, podrápané, zakrvácené cosi, nepodobající se už ani tělu. Modlitby nepomáhaly, jako by se všem ďábel vysmíval.
Graen u svého strýce a tety pracovala jako ostatní děvečky. Dělala, co jí nařídili, nestěžovala si, alespoň díky práci zapomínala. Postupem času se k ní dokonce přestávali chovat jako k posedlé démonem. Vše vypadalo nadějněji až do okamžiku, kdy se stala středem zájmu a jednou z posledních nadějí pro tvory noci...
Na čelákovickém panství však ležel Stín a ani náboženské zpěvy z boleslavského kostela, které se za jasných jiter nesly přes kopce až sem, jej nedokázaly rozptýlit. Ani bělovlasí starci a nejvěkovitější vědmy nepamatovali, že by kdy Stínu nebylo. Od nepaměti si vybíral svou daň. Za nocí stříbrného měsíce, kdy stál jeho plný kruh jako zsinalá tvář v samém středu noci, plížíval se Stín světélkující temnotou a v patách mu šlo šílenství a smrt. Bývalo lepší mlčet, když udeřil, neznat se k tomu, co přinesla noc, ani slovem. Jen chvatně zakopat zbytky příšerné hostiny, co nejdál, hluboko v lesích, a vlastní bezhlesý strach uzamknout stejně hluboko v sobě. Neboť nebylo takových slov, jež by spasila. Lépe bylo sehnout hlavu a přes hrůzu z věčného zatracení přinášet Stínu oběti. Bylo tomu tak od věků a nikdy tomu nebude jinak. Stín byl mocný, věčný a bez slitování...
Jiná rasa - Jenny Nowak, 1997, str. 35
...Ygraenne, Dakh, Anúbis, Abogarth, Alasther, Adreen, Orhea, Boreš, Ulrika...
Tato kniha okouzlí a strhne. Musíte číst stále dál a dál. Začínáte chápat, vciťujete se do těch zvláštních krvelačných šelem a roste ve vás nenávist vůči lidskému pokolení a jeho zatemnělé mysli.
Po 14-ti letech se autorka vrhla do pokračování. Jsem ráda, že ho můžu konečně držet v rukou a znovu se ponořit :)
Žádné komentáře:
Okomentovat