Kdesi v prostoru a čase, ve hmotném světě, nebo tam někde poblíž, ležel knedlík...
... a nikdo si ho nevšímal.
Byla tma, asi noc, nebo večer, nebo ráno. Těžko říct.
Myšlenky a nebo myši vířily v okolí.
Podivné škrábání a šramocení se objevovalo a mizelo v podobném rytmu jako příliv a odliv. Jestli v takovém světě vůbec Něco jako moře, či oceán existovalo. Něco z těch vířících skutečností, které skutečnostmi ani v nejmenším nebyly, na sebe neustále upozorňovalo a doufalo, že se alespoň někdy něčím skutečným stane a nebude muset v nekonečném pohybu vesmíru kmitat do jeho konce.
Kruté kopání, škrábání někdy nebralo konce, čas od času se změnilo v pozoruhodně laskavé a milé mumlání a jemné laskání duše. Rytmus proměn by se dal těžko přirovnat k něčemu pravidelnému. Nálady a chutě neskutečných skutečností není jednoduché ovládat.
... a knedlík ležel dál.
Žádné komentáře:
Okomentovat