Je dost blbej stav, když člověka nic nebaví, nejradši by ležel v posteli, čuměl na strop, nebo by úplně nejradši usnul a probudil se tak za sto, až dvěstě let. Kolem ho nic nezajímá a všechno je mu jedno. Naštěstí tyhle stavy se mi teď docela vyhýbají, nebo se dotknou jen lehce z dálky jakoby chapadlem, aby ozkoušely, jestli mají dobrou živnou půdu k seberealizaci.
Je dost jiných věcí, co se musí udělat. A to je dobře.