Bohinj a něco z okolí III.

Ano i třetí pokračování je tu. Třeba bude už poslední, boh ví...

Bohinj a něco z okolí II.

Je tu pokračování předešlého vyprávění - 2. díl, budou i další, jak to tak vypadá...

Bohinj a něco z okolí

Tož, je to tu, tak to neodkládejmeš a vrhněmeš se do díla. Povídání delší než kratší o tom, co leží jižním směrem, kolem 460 km po ortodromě od klacíkovitého městečka, a co se tam po dva týdny dělo.

Brontosauři

Ano, podlehla jsem volání brontosauřímu. A jsem docela ráda, ale myslim, že to už nebudu opakovat. Není to úplně můj styl ...

Slovenija, fajná to zem

Tři týdny prázdnin a usilovného pracovního nasazení odnesl vichr z hor. Nadešel okamžik opakující se vcelku pravidelně jednou za rok na přelomu července a srpence. Přišlo na řadu opustit přívětivé kraje domovské a vydat se do míst nepoznaných. Tento roček bylo na programu Slovinsko.

Jesenické toulky

     Po týdnu stráveném v domovském přístavu jsem byla nucena zabalit nějaké ty věci osobní potřeby a za ranního kuropění vyrazit vstříc turistickému pobytu v druhých nejvyšší horách Čech - Jeseníkách.

V luzích a hájích II.

     Pokračování je tu, jak lze jednoduše vyvodit z těch pár slůvek vévodících těmto řádkům. Budu se držet tradice započaté v prvním díle, nebo-li poskromnu textu a vícero fotek. Jsem línějšího rozpoložení a nechce se mi smolit sáhodlouhé popisy. To až někdy, až se opět ozve střevo :)

V luzích a hájích I.

     Rok se sešel s rokem a na turistiku přišla chvíle.

Země ohně a ledu IV

     Že byl byl čtvrtý díl, dílem posledním? Možná...

Země ohně a ledu III

     Jak to tak vypadá asi budu muset napsat aspoň milion dílů, než se konečně dostatečně vymáčknu a budu s tim spokojená. XD Včera jsem si naivně myslela, že popíšu aspoň dva dny, ale to se fakt nedalo. Je to na dlouho :D

     Včera odpoledne jsem se konečně dozvěděla, že mám od pondělí brigádu, chňa chňa. Po dvou měsících volna docela úspěch. :)

Země ohně a ledu II

PAŘÍCÍ ISLANĎANÉ

     Den třicátého, sobota. Odjezd byl stanoven na půl devátou a snídaně na půl osmou. Toto se stalo pravidlem až do konce pobytu na Islandu.

     Na snídani jsme poznali, že někteří naši spolucestující jsou opravdu typickými Čechy. Toto podezření v nás přebývalo už od předchozího dne, kdy se nebyli schopni a ochotni rozdělit ze čtveřic (dva manželské páry) do dvoulůžkových pokojů, protože čtyřlůžkové již byly rozebrané. Naše trojice pouze mohla čekat, kdo na nás zbyde.
     Snídaně probíhala taktéž v ryze českém duchu nenažraných kobylek. Raději již před půl osmou nedočkavě stepovali hladoví jedinci před budovou a ihned jak se dostali k jídlu, vrhli se na něj a urvali si toho hned asi pro deset lidí, aby jim to náhodou někdo nevzal. Takže islandští hostitelé nezvyklí na větší počet strávníků najednou, doplňovali sýry, salámy, pečivo, talíře, horkou vodu a další pomalu. Samozřejmě, že naši kolegové vše co si nabrali, nesnědli a nechali to na talířích... ne všichni, abych někomu nekřivdila...

     Ráno ještě trochu pršelo, ale když jsme šli na snídani, vypadala obloha trochu pozitivněji, ve smyslu, že nepršelo. Docelo nás překvapilo, když jsme v okolí nespatřili tu známou rovinu ze včerejšího dne, ale hory, přesněji sopky, či sopku, která se stala minulý rok tak slavnou, Eyjafjallajökull; má na sobě sníh.

Země ohně a ledu I

     Jednoho zimního dne zrodila se myšlenka na dalekou cestu na sever. "Ale kam, kam?", klokotalo v hlavách přítomných. "Tam, či tam?" Když tu jedna hlava konečně vyplivla to jediné jméno: Island. Druhá hlava přikyvovala, když už se nám tam už tak dlouho chce, proč ne zrovna teď? I třetí hlava souhlasila.

     Vše se zamluvilo, vše se zařídilo a koncem července se vyrazilo na cestu, s dvoudenní mezizastávkou našem milém v podstatě hlavním městě.