(...)
Krčmář zvedl hlavu od bečky kvašených okurek a změřil si hosta pohledem. Cizinec, stále ještě v plášti, stál před šenkýřem bez hnutí a mlčel.
„Přeješ si?“
„Pivo,“ odpověděl příchozí. Neměl zrovna nejpříjemnější hlas.
Krčmář si otřel ruce o zástěru a naplnil otřískaný hliněný korbel.
Neznámý nebyl starý, avšak vlasy měl už dočista bílé. Pod pláštěm měl odřenou koženou kazajku se sněrovadly pod krkem a na pažích. Když plášť odložil, všichni viděli, že mu na řemeni na zádech visí meč. Na tom by nebylo nic zvláštního, ve Wyzimě nosil v těch časem zbraň každý, nikdo si ale nevěšel meč na záda jako luk či toulec.
Neznámý si nepřisedl k nepočetným hostům u stolu, ale zůstal stát u šenku a upíral na krčmáře své pronikavé oči. Napil se.
„Hledám nocleh.“
„Nemám,“ zabručel krčmář s pohledem upřeným na hostovy zaprášené a špinavé boty. „Zeptej se ve 'Starém Narakortu'.“
„Raději bych zůstal tady.“
„Nemám,“ rozpoznal krčmář konečně jeho přízvuk. Návštěvník byl Riv.
„Zaplatím,“ pronesl cizinec tiše a jakoby nejistě.
A tím právě začal ten hrozný příběh. (...)
Poslední přání, Andrzej Sapkowski, překlad Stanislav Komárek a Jiří Pilch, 2011: strana 48-49
Poslední přání
Andrzej Sapkowski
Zaklínač, Sapkowski - dvě slůvka připomínající zasvěceným zvuk řinčících mečů...
